arabská literatura

Je psána ve spisovné arabštině

původně Araby

, později příslušníky různých národností, kteří patří i do národních literatur (Íránci

, Turci

, Berbeři

). V předislámské epoše (5. až začátek 7. století n.l.) převládala poezie (satira

, chvála, sebechvála, popis přírody, moudrost, elegie

a milostné vztahy). Nejvyspělejším útvarem byla kasída

, nejlepšími představiteli Imra'al-Kajs, Zuhajr, Antara aj. Próza je zastoupena vyprávěními o bojích kmenů. Na začátku 7. století vzniká islám

a korán

(v rýmované próze), později tradice o činech a výrocích Muhammadových. S nástupem dynastie Umajjovců (661–750) se rozvíjela politická poezie (Farazdak, Džarír, Achtal), v Medíně nová poezie milostná. Počínal se uplatňovat i vliv helénistické vědy. Za dynastie abbásovské (750-polovina 13. století) se dostaly k moci potlačované národnosti a ovlivnily i arabskou literaturu, která odrážela i třídní rozvrstvení společnosti (literatura vysoká, lidová, folklór

). Syntéza starověkých kultur, zejména helénismu

, s islámskou kulturou spolu s potřebami společnosti vedly k rozmachu věd přírodních, exaktních, společenských. Mezi islámskou dogmatikou a filozofií řeckého směru však probíhal boj. Pod tlakem národnostních bojů, vnějšího nebezpečí a rostoucí uniformity islámského myšlení rozmach islámské civilizace ustal a po pádu Bagdádu (1258) a ekonomických rozvratech velké části říše nastoupilo období úpadku trvající až do 19. století. Poezii abbásovské epochy představují frivolní Abú al-Ahnaf (†kolem 810), myslitelé Abú I-Atáhija (†825) a Abú l-Alá al-Ma'arrí, novátor Abdalláh ibn Mu'tazz (†908), panegyrik al-Mutanabbí (†955) a mystici Ibn al-Fárid (†1235) a Ibn al-Arabí (†1235). V Andalusii se rozvíjela přírodní lyrika, v níž se uplatnily lidové formy a jazyk. Vrchol tohoto vývoje představuje Ibn Kuzmán (†160). Rýmovaná próza vrcholila v rýmovaných povídkách (makámy-al-Harírí). Výrazným znakem epochy byla vzdělávací literatura (adab). Vznikalo mnoho sbírek s cílem vzdělávat příslušníky vyšších tříd. Nejoriginálnější byli Abdalláh ibn al-Mukaffa' (†asi 759) a al-Džáhiz. Z filologických studií vznikala literární kritika, poetika a rétorika, z prohlubování zásad islámu se vyvíjelo právo a náboženské vědy. Překladatelská činnost umožnila zpracování téměř všech řeckých věd, rozvíjených v bohaté praxi (matematika

, fyzika

– al-Bírúní, lékařství

– Avicenna, farmakologie, botanika

, astronomie

). Množství poznatků přinášela i geografická a kartografická literatura. Rozsáhlá je historiografie a analistika (at-Tabarí). V epoše úpadku od 14. století, kdy se Arabové dostali pod nadvládu Osmanců

a ztratili Andalusii

a africký obchod zlatem, je i literatura odrazem úpadku ekonomické, politické a nadvlády islámské ideologie. Produkce ve všech žánrech poklesla, nejvýznamnější postavou je sociolog a historik kultury Ibn Chaldún. Bohatý rozkvět zaznamenala literatura lidová, představovaná nejlépe sbírkou Tisíc a jedna noc a rozsáhlými romány. Teprve od 19. století se objevují snahy po literárním obrození, které jsou spojeny s bojem proti evropskému pronikání a kolonialismu. Viz také alžírská literatura

, egyptská literatura arabská

, irácká arabská literatura

, marocká arabská literatura

, syrská arabská literatura

, tuniská arabská literatura

.