španělská literatura

Literatura

Rozvíjí se od 12. století. Příznačné pro středověkou španělskou literaturu bylo silné působení lidové slovesnosti na umělou literaturu a vliv arabské literatury. V prvním období španělské literatury (do poloviny 13. století) se rozvíjela hrdinská, dvorská a klerická poezie. Hrdinská epika, psaná kastilsky, se dochovala v nejstarším textu španělské literatury Písni o Cidovi (kolem roku 1140) a ve zlomku Zpěvu o Roncevaux. Těmto cantares de gesta (zpěvům o hrdinských činech) dali jejich interpreti juglares, nositelé lidové tradice, demokratický ráz. Dvorská lyrika byla psána galicijsko-portugalsky, provensálsky a arabsky. Klerická kastilská poezie vytvořila školu mester de clerecía (umění kleriků). Její představitel G. de Berceo měl blízko k juglarské, lidové tvorbě. V druhém období španělské literatury (od poloviny 13. do konce 14. století) vznikla kastilská próza, která se opírala o překlady povídek z arabštiny a přinesla významná nauková díla (Alfons X. Moudrý), rozvíjela se v nových žánrech: v rytířském románu a v mravoučné povídce (Juan Manuel). Klerická poezie vrcholila v díle J. Ruize, který spojoval proud učený a juglarský. J. Ruiz byl i tvůrcem kastilské nearistokratické lyriky. Kastilský jazyk se rozšířil také v dvorské lyrice. Hrdinská epika (Zpěv o Rodrigovi) ztrácela historický ráz. 15. století bylo obdobím přechodu španělské literatury od středověku k renesanci (Santillana, J. de Mena J. Manrique). Lidová epická poezie nabyla po zániku chanson de geste (cantares de gesta) formy romancí. 16. a 17. století bylo pro nebývalý rozkvět španělské literatury označováno za její zlatý věk. V první fázi (konec 15. a 1. polovina 16. století) se zde renesance rozvíjela souběžně s Evropou. K mezníkům patřila díla F. Rojase a A. de Nebriji. Krystalizovala renesanční poezie (Garcilaso de la Vega) a drama. Nastal rozkvět rytířského románu. Vrcholná fáze zlatého věku zahrnuje 2. polovinu 16. století a začátek 17. století. Potlačování renesančních idejí a izolování Španělska od evropského myšlení vedlo k specifickým rysům španělské renesance: opoziční literatura si uchovala demokratický ráz – v nejvýznamnějších dílech se opět pojila kultivovanost a lidovost. Stranou od evropského racionalismu se rozvíjela mystika (Teresa de Jesús). Vznikaly nové žánry románu: pikareskní (Lazarillo z Tormesu ), pastýřský, maurský. Pro moderní evropský román mělo zakladatelský význam dílo Cervantesovo. Vkladem do světové literatury bylo národní drama Lope de Vegy a jeho školy. Pro barokní španělskou literaturu (17. století) byl příznačný prožitek deziluze (desengaño). Pesimismem se vyznačovaly pikareskní romány M. Alemána a F. de Queveda y Villegase. Španělské baroko se začlenilo do proudu duchaplného konceptismu (Quevedo, B. Gracián y Morales) a kulteranismu, který zdůrazňoval kult krásy a metaforičnost (L. de Góngora y Argote). V 2. polovině 17. století poezie a próza upadaly, rozmach dramatu prodloužila díla Calderónova. 18. století bylo ve znamení úsilí o obrodu španělské literatury a vlivu osvícenské Francie. významné impulsy k obrodě přinesli osvícenští esejisté B. J. Feijóo y Montenegro a G. M. de Jovellanos. Literární hodnoty přesahující dobový význam byly nečetné (klasicistní drama L. Fernándeze de Moratín, sentimentální poezie J. Meléndeze Valdése, 1754–1817). Počátkem 19. století postupně klasicismus ustupoval romantismu, který se plně prosadil ve 30. letech, i když na poměrně krátké období. Dominoval v dramatu a epické poezii, zaměřoval se na historická témata (Rivas, J. Zorrilla). Nejvýznamnější romantická díla vytvořili básník J. de Espronceda y Delgado a prozaik M. J. de Larra, autor tzv. kostumbristických črt. Kromě kostumbrismu se romantismus ve španělské próze nerozvinul. Od poloviny 40. let 19. století začal romantismus ustupovat. Nad průměrnost poezie jeho odpůrců osaměle vynikla romantická tvorba G. A. Bécquera a Rosalíe de Castrové. Realistický román a drama dosáhly rozmachu v 70.–90. letech (B. Pérez Galdós, L. Alas, J. Valera). S programem radikální obrody národní kultury vystoupila generace roku 1898. Její představitelé rozvinuli žánr eseje, povznesli na světovou úroveň španělskou poezii (A. Machado, J. R. Jiménez) a vytvořili moderní román přesahující národní význam (M. de Unamuno, R. M. del Valle-Inclán, P. Baroja y Nessi, Azorín). Jejich přínos rozvíjela tzv. mladší vrstva generace roku 1898 (G. Miró, J. Ortega y Gasset, R. Gómez de la Serna). Na předchozí realistické období navazovali autoři sociálních románů (V. Blasco Ibáñez) a ve 30. letech představitelé revoluční prózy (C. M. Arconada). S avantgardní generací nastoupila plejáda vynikajících básníků (F. García Lorca, R. Alberti, J. Guillén, V. Aleixandre) i významní prozaici (B. Jarnés) a dramatici (F. García Lorca, A. Casona, M. Aub). Ve 30. letech opustili program neangažovanosti, svou tvorbu zapojili do zápasu o demokracii. Po roce 1939 odešla řada spisovatelů do exilu. V španělské próze vznikl tzv. tremendimus, zaměřený na temné stránky skutečnosti (C. J. Cela). Odlišný, etický pohled přinesl M. Delibes. Kritický vztah ke společenským poměrům se projevil v 50. a 60. letech ve vlně sociálního realismu v próze (J. Fernández Santos, *1926, A. M. Matutová, J. Goytisolo) i v dramatu (A. Buero Vallejo, *1916, L. Olmo, *1922) a v poezii (G. Celaya, B. de Otero), jejíž mladší autoři směřují k etickému přístupu (C. Rodríguez). Od konce 60. let sílí ve španělské próze (J. Benet, *1927) a poezii tendence k experimentálnímu stylu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 11. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Miguel de Unamuno y Jugo.