elegie

[Řečtina], žalozpěv – melancholicky laděná báseň. V Řecku původně forma politické a válečné písně kombinující hexametr s pentametrem (elegické distichon). V období helénismu nabyla význam mučivého milostného vyznání citu fiktivního milence, přejatý i římskou elegií neometriků (Catullovy

verše k Lesbii) a augustovských elegiků (Ovidius

, Tibullus a Propertius). Ve stejné době vznikala výpravná elegie, kratičká epická báseň o tragických milostných příhodách mytologických božstev. Renesance přidala motiv zemřelé milenky, baroko žal nad smrtí hrdiny muže, přírodní a hřbitovní elegie 18. století stesk nad zašlou slávou ruin a posmrtným údělem člověka. V české literatuře mají podobu elegie například Kollárův

Předzpěv k Slávy dceři, Koubkovy

Hroby básníků slovanských, Heydukovo

Zaváté listí.