Suiseki

Výtvarné umění

Výtvarné umění, umění objevovat již vytvořené a to v kamenech. Suiseki vyjadřují krásu přírody, zvláště hor a vodstva. Samotný suiseki je kámen bez opracování, jediným zásahem člověka je čištění a u určitých kamenů eventuelní leštění. Pouze ve speciálních případech může být spodní strana (podstava) opracována, a to pouze částečně, např. na malé hraně či výstupku, jen za účelem lepšího postavení kamene. Podle své velikosti bývají suiseki v Japonsku rozdělovány do čtyř kategorií, větší suiseki jsou vzácné a jen zřídka prezentované: MAME (miniaturní suiseki) 2,5 – 15cm, KOGATA (malé suiseki) 15 – 30cm, HYONJUN (standardní suiseki) 30 – 60cm, OOGATA (velké suiseki) 60 – 90cm. První byly dovezeny do Japonska posly čínského císařského dvora za vlády císařovny Suiko v letech 592–628. Tyto první kameny byly velmi zajímavé pro císařský japonský dvůr a šlechtu. Měly fantastické tvary, s dírami, dutinami a vysoce erodovanými povrchy. Jednalo se výhradně o svislé kameny, představující velkolepé hory a útesy v Číně a zůstaly v Japonsku populárními po stovky let. Během pozdější části historického období Kamakura (v letech 1183–1333) vznikla v Japonsku třída samurajů, která díky aktivnímu obchodu s Čínou začala uplatňovat učení zenového buddhismu. V důsledku tohoto učení, jehož základem byla přísnost, rozjímání a intuitivní pohled, bylo dosaženo v umění suiseki nové úrovně nazírání a dokonalosti. Začaly se sbírat kameny subtilnějších tvarů, s podmanivou silou. Zenoví mniši pak zdůraznili tuto přednost během dalšího historického období Muromachi (v letech 1338–1573), kdy smysl pro kámen byl očištěn od všech rozptylujících elementů a byl zvýrazněn jeho detail. Tyto kameny se staly prostředkem duševního očištění, vnitřního povědomí a osvícení. Učení zenových mnichů začalo mít silný vliv na vládnoucí japonskou třídu. V historickém období Edo (v letech 1603–1867) se o umění suiseki začala zajímat společenská vrstva bohatých obchodníků a začala soutěžit se šlechtou. Bylo to období, kdy Japonsko uzavřelo hranice okolnímu světu a umění suiseki se začalo rozvíjet bez okolního vlivu. Do jisté míry umění suiseki stagnovalo během pozdější části devatenáctého století, v historickém období Meiji (v letech 1868–1912) z důvodu snížení bohatství šlechty a třídy samurajů. Přesto v tomto období byla již plně rozvinuta a uplatňována dodnes známá klasifikace. V průběhu druhé poloviny dvacátého století byl zájem o umění suiseki obnoven, rostl a expandoval vznikem mezinárodního společenství. Dnes jsou kluby a asociace sběratelů suiseki po celém světě.

Vytvořeno: 4. 5. 2007
Aktualizováno: 4. 5. 2007
Autor: -red-