japonské výtvarné umění

Výtvarné umění

Od 2. tisíciletí př.n.l. období neolitických kultur, vrcholící obdobím Džómon (drobné terakotové figurky), od 2. století př.n.l. období Starých hrobek pod čínským vlivem (mohylové hrobky s hliněnými plastikami haniwa), od 6. století korejským prostřednictvím proniká buddhistické umění (Toriova trojice), rozvíjejí se chrámová architektura (stupňová pagoda), bronzová a dřevěná lakovaná plastika čínsko-tchangského stylu (hrobové sochy strážců, realistické portréty mnichů), nástěnné a svitkové malby (kakemono, makimono) s čínskými krajinnými motivy a umělecké řemeslo (zrcadla, zástěny). V 9. až 14. století se redukuje závislost na čínském umění, zjemnělý dvorský sloh uplatňuje profánní umění i realistické tendence (ilustrace soudobé literatury, portrétní sochařství a malířství ), vyvíjí se nový typ chrámu a Buddhova zobrazení (Džóčó), do 16. století pod vlivem zen-buddhismu (Stříbrný a Zlatý pavilón v Kjótu). Rozvíjí se krajinářská a zahradní architektura, pod vlivem čínského sungského umění i tušová krajinomalba (škola Kanó), kaligrafie, dekorativní a narativní malířství, ornamentální umění, dřevořez, lak a porcelári. V 17. – 20. století je těžištěm japonského výtvarného umění dekorativní a kaligrafické malířství (Kórin), knižní ilustrace a barevný dřevořez (Moronobu, Hokusai, Utamaro), lyrická krajinomalba (Hirošige), malířství realistických námětů blízkých karikatuře (náměty z divadla a lidového života), laky, porcelán a fajáns. Od poloviny 19. století je japonské výtvarné umění ovliňováno evropským uměním.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: směr umělecký.