Vratislav II.

†14.1.1092, z dynastie Přemyslovců

, od roku 1061 český kníže, od roku 1085 první český král, druhý syn Břetislava I.

Při rozdílení moci v českém státě po otcově smrti získal roku 1055 severní polovinu Moravy se střediskem v Olomouci. Roku 1056 byl ze svého údělu vypuzen bratrem Spytihněvem II.

a uchýlil se do Uher. Po Spytihněvově smrti byl povolán na český trůn a uskutečnil (roku 1061) druhé rozdělení Moravy na úděly: severní Moravu odevzdal Otovi Olomouckému

, jižní Moravu Konrádu I. Brněnskému

. Roku 1063 založil moravské biskupství se sídlem v Olomouci, které se stalo oporou moci českých panovníků na Moravě. V zahraniční politice byl rival Boleslava II. Smělého

, spojenec císaře Jindřicha IV.

Za podporu císaře v bojích v říši (takzvaný boj o investituru

) obdržel v roce 1085 titul krále českého a polského (byl však jen formální a nedědičný). Byl korunován roku 1086 v Praze arcibiskupem trevírským. Roku 1075 získal Lužici (saská východní marka, byl trvale připojen Budyšín a Zhořelec), v letech 1079 a 1087-1088 se neúspěšně snažil ovládnout Míšeňsko a v letech 1080-1085 Rakousko (bavorská východní marka). Ve vnitřní politice byl nucen respektovat mínění předáků družiny, měl spory zejména se svým bratrem, pražským biskupem Jaromírem

. Od Vratislava II. vystupovala do popředí raně feudalistická svatováclavská ideologie, sloužící k upevnění jednoty a kontinuity státu (za symbolického, věčného vládce Čech byl pokládán svatý Václav

, kníže panoval v jeho „zastoupení“). Vratislav II. podporoval slovanskou liturgii (byl obnoven Sázavský klášter

, roku 1079 poslal neúspěšnou žádost papeži o všeobecné povolení slovanské liturgie v Čechách).