analytická filozofie

[Řečtina], směr ve filozofii 20. století, redukující filozofii na analýzu jejího jazyka a používaných vědeckých výrazů. Takový rozbor je považován za jedině správný přístup při kladení a řešení filozofických otázek. Cílem analytické filozofie je dokázat, že skutečné filozofické problémy buď neexistují, nebo je lze převést na logické, lingvistické a jiné problémy, řešené speciálními vědami. Odmítáním filozofie jako relativně samostatné oblasti poznávání světa pokračuje analytická filozofie v základní tendenci novopozitivismu

. Její stoupenci působí hlavně v USA a Velké Británii, někteří též ve Skandinávii a Austrálii. Směr není jednotný, v jeho rámci vystupují dvě hlavní tendence: filozofie logické analýzy se orientuje na využívání aparátu soudobé matematické logiky a vlastní filozofii odmítá, a lingvistická filozofie

, odmítající metody formalizace jako hlavní prostředky analýzy a zabývající se zkoumáním způsobů užívání výrazů v přirozených jazycích i ve filozofickém myšlení. Ačkoli oba směry usilují o dovršení pozitivistické „revoluce ve filozofii“, prvý z nich se pokládá za skutečnou filozofii vědy a přiřazuje se ke scientistickému proudu v soudobém myšlení, zatímco druhý směr se odříká jakéhokoli „kultu vědy“ a přidržuje se „přirozeného“ vztahu ke světu, jak se vyjadřuje v řeči každodennosti. Termín analytická filozofie se rozšířil teprve po 2. světové válce, ačkoli četné její ideje vyjádřili daleko dříve zejména B. Russel

, G. E. Moore

a L. J. J. Wittgenstein

. Po nezdařených pokusech novopozitivistů uskutečnit své vlastní požadavky tak bylo pod novým názvem pokračováno v programu analýzy řeči vědy a deideologizace filozofie. Soudobá analytická filozofie buď úplně nahrazuje vlastní filozofii zkoumání logicko-lingvistickými, logicko-sémantickými nebo jinými speciálně vědeckými výzkumy, nebo se konečně vrací v zahalené formě k tradičním idealistickým filozofickým koncepcím.