tomismus

Filozofický a teologický směr vycházející z díla Tomáše Akvinského

. Tomismus byl vrcholem středověké scholastiky. Smiřuje především mínění církevních autorit s Aristotelovou

filozofií, ovšem jen tak, že Aristotela značně pozměňuje. Pomocí páru aristotelských kategorií skutečnosti a možnosti (aktu a potence) nastiňuje na základě církevních dogmat hierarchicky stupňovitou stavbu jsoucna, která – přenesena na problémy společnosti a státu odpovídá stavovskému členění společnosti. Poznání je pro člověka podle tomismu možné jen potud, pokud mu bůh dá možnost účastnit se na své moudrosti. Tato účast na boží moudrosti není pro všechny lidi stejná. Pro svou spřízněnost s heterodoxními formami aristotelismu (hlavně s averroismem Sigera z Brabantu

a Boetia de Dacia

) byl tomismus záhy ostře kritizován. Proti tomistům se obrátila zejména fronta augustinsky orientovaných myslitelů, soustředěných hlavně ve františkánském řádu (J. Peckhem, R.

 Kilwardby

). J. Duns Scotus napadl základní teze tomismu od proporční analogie až po harmonii mezi vírou a vědou. W.Occam se od Tomáše Akvinského odvrátil ještě více položil důraz na poznání jednotlivin a kritizoval i jeho pojetí poznání a obecnin. V boji jednotlivých směrů se scholastika rozkládala a dominikánští tomisté byli nuceni začátkem 80. let 14. století vyklidit i svou hlavní baštu, pařížskou univerzitu, a uchýlit se do Prahy a Vídně. V Paříži převládala via moderna, nominalismus. K obnově tomismu došlo až začátkem 16. století, kdy církev potřebovala nutně světonázorovou syntézu. Lovaňský profesor Petr Crockeart začal v Paříži přednášet ne již podle spisů Petra Lombarda, nýbrž, podle Sumy teologické Tomáše Akvinského. V 16. století se rozvíjela hlavně pod vlivem Španělů novoscholastika, jejímiž nejvýraznějšími představiteli byli F. Suárez, F. de Vittoria, D. de Soto, M. Cano, D. Bañez. Hlavními středisky se staly univerzity v Salamance a Coimbře. V Čechách se tento proud prosadil po Bílé hoře

, kdy v Praze působil Rodrigo Arriaga, autor Kursu filozofie 17. století. Tento tomismus směřoval spíše k deskripci a k jakémusi fenomenalismu, některými rysy se přibližoval i problémům transcendentalistické filozofie konce 18. století. V 17. a 18. století existovaly kromě scotismu, occamismu a augustiánských proudů v rámci křesťanské

filozofie dva tomismy, rigidní tomismus dominikánský a pružnější jezuitský. Od 40. let 19. století sílila tendence k obnově tomismu zvláště ve Francii, v jižním Německu a v Itálii, která vyvrcholila roku 1879 encyklikou Lva XIII. Aeterni patris, jíž byl tomismus uznán za oficiální filozofii katolické církve, což zopakoval roku 1914 Pius X. v encyklice Doctoris Angelici. Stalo se povinností pro katolické školy učit teologii i filozofii v tomistickém duchu. V rámci novotomismu vznikla řada směrů, z nichž nejvýznamnější je personalismus E. Mouniera a integrální humanismus J. Maritaina. Mimo katolické prostředí měl tomismus jistý ohlas u protestantů v 16. až 17. století, větší pak u pravoslavných církví. Viz také novotomismus

.