švédské výtvarné umění

Výtvarné umění

Po období předhistorických kultur a vikinského umění, charakterizovaných zejména severským zvěrným stylem, se od 2. poloviny 11. století rozvíjí švédské výtvarné umění v souvislosti s rozšířením křesťanství a formováním raně středověkého centralizovaného státu. Architekturu reprezentují kromě dřevěných staveb románské kostely porýnského typu s věží nad křížením (Sankt Olof a Sankt Per v Sigtuně jižně od Uppsaly, dóm v Lundu), od poloviny 12. století klášterní, zvláště cisterciácké stavby, sochařská dřevěná a architektonická plastika, zejména sochy portálů (Gotland), pod francouzským a německým vlivem se objevuje sklomalba. Během 13. století se pomalu šířila gotika (dóm v Uppsale – rozvoj architektury obchodních měst), v pozdní fázi vrcholící produkcí řezaných a malovaných oltářů (Storkyrka ve Stockholmu) a cykly nástěnných maleb (ve městě Sala, západně od Uppsaly), v profánní architektuře 15. století dominují hrady a městské stavby (Glimmingehus Visby). Od nástupu Vasovců roku 1523 převládla renesance v královských zámeckých stavbách (Uppsala) za účasti německých a nizozemských mistrů (studna, portál a vnitřní prostory zámku Kalmar), hlavní díly konce 16. století jsou přestavby zámku ve Stockholmu a náhrobek Gustava I. Vasy v dómě v Uppsale. V 17. století s nástupem velmocenské politiky a baroka jsou budována panská zámecká sídla a rodinné pohřební kaple (Skokloster, Askersund v jižním Švédsku, Turinge, län Örebro) a městské paláce v duchu nizozemského palladianismu (Riddarhuset ve Stockholmu). Ve vrcholném baroku převažovala orientace na římský barok (přestavba zámku ve Stockholmu, centrální kostely v Karlskrone), v malířství portréty a alegorie. V 18. století tvořili ve stylu rokoka a neoklasicismu zejména miniaturisté a portrétisté (Michael Dahl, 1659–1743), mimořádného rozvoje dosáhlo umělecké řemeslo. V 19. století se švédské výtvarné umění vyrovnávalo se západoevropskými směry (švédské kolonie ve Francii), v malířství a sochařství dominují portrétní a monumentální historické náměty (vlys královského divadla a Orfeova kašna ve Stockholmu), v architektuře po období historizujících tendencí se vedle moderních směrů uplatnily i tradiční dřevěné materiály. Po období postimpresionismu a secese na přelomu století (Andres Zorn, 1860–1920, Ernst Josephson, 1851–1906, Carl Larsson, 1853–1919) rozvíjeny soudobé směry (expresionismus, futurismus, kubismus, naivismus a surrealistické tendence), průkopníkem moderní architektury byl E. G. Asplund (1885–1940), významně se rozvíjí urbanismus (hlavně S. G. Markelius,1889–1972, autor satelitního města Stockholmu Vallingby a rekonstrukce středu Stockholmu), v sochařské tvorbě vynikl hlavně C. Milles. Po 2. světové válce převládají nefigurativní směry, expresionismus (E. Lundquist), kritický realismus (P. Tillberg) a pop-art (O. Fahlström, *1928). Mimořádného rozvoje dosahuje ve 20. století umělecké řemeslo a užité umění, zvláště nábytek, textil, sklo a keramika, od 50. let orientované v úzkém sepětí s architekturou zejména na tvorbu životního prostředí, výrazněji se uplatňují i ornamentální motivy lidového umění (dřevořezba, dekorativní textil).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: finské výtvarné umění.