Sedmihradsko

Transylvánie – historické území v severozápadním a středním Rumunsku. Původně osídleno tráckými kmeny

. V období 106–271 bylo součástí římské provincie Dácie, poté bylo ovládnuto germánskými Gepidy

, které v 7. století vytlačili Avaři

a Slované

. V 9. století se zde usadili romanizovaní Valaši

. V 9. a 10. století se v oblasti Sedmihradka formovaly první raně feudální státy. V 11.–12. století bylo Sedmihradsko součástí uherského království, v jehož rámci si udrželo rozsáhlou autonomii. Od poloviny 15. století bylo území Sedmihradska dějištěm bojů sTurky, v roce 1541 bylo v Sedmihradsku a ve východouherské oblasti utvořeno samostatné sedmihradské knížectví pod patronací osmanské říše

(Jan Zápolský

). Do konce 17. století bylo Sedmihradsko oblastí střetávání politických zájmů Turecka, Polska a Habsburků

. Některá z knížat, opírajíce se o podporu Turků, stála v čele protihabsburských odbojů uherské šlechty a usilovala o získání uherské koruny (Š. Bočkaj

, G. Bethlen

, Rákóczi František I.

). V roce 1691 bylo Sedmihradsko definitivně začleněno do habsburského soustátí (zachována určitá autonomie), jeho připojení bylo potvrzeno v roce 1699 karlovickým mírem. Od začátku 18. století bylo sedmihradsko centrem protihabsburského feudálního odboje (Rákóczi František II.

), který zasáhl oblast Uher až po slovenské území a roku 1711 byl ukončen satmárským mírem. V letech 1784–1785 povstali v Sedmihradsku rumunští rolníci. Povstání urychlilo cestu ke zrušení nevolnictví v roce 1785. Po rakousko-uherském vyrovnání

roku 1867, kdy se sedmihradsko stalo součástí Zalitavska

, zesílil v této oblasti maďarizační tlak. Proti němu se zformovalo národního hnutí sedmihradských Rumunů (od konce 18. století), které získalo v roce 1881 organizační základnu v Rumunské národní straně. Dne 1.12.1918 bylo Sedmihradsko připojeno k Rumunsku. V roce 1940 připadla jeho severní část na základě tzv. 2. vídeňské arbitráže horthyovskému Maďarsku, od roku 1947 je součástí Rumunska.