čínské výtvarné umění

Výtvarné umění

Soustřeďuje se zejména na malířství a kaligrafii, sochařství, ačkoli dosáhlo významných úspěchů zejména v buddhistické plastice, má podřadnější místo a převyšuje je glyptika (zvláště nefrit) a bronzolitectví. Také keramika, textil a laky byly vysoce hodnoceny. Přínosem architektury bylo rozvíjení některých typů dřevěných staveb, urbanistické projekty, chrámová, palácová a zahradní architektura, závlahové a pevnostní stavby (Velká zeď). Pro periodizaci čínského výtvarného umění se užívá dělení podle dynastických epoch, z tvorby raných neolitických kultur 5. – 2. tisíciletí je umělecko-historicky nejvýznamnější malovaná keramika kultur Jang-šao a Lung-šan, tvořící předstupeň archaických rituálních nádob vytvářených od poloviny 2. tisíciletí do začátku n.l. Bronzové kultovní nádoby byly rozvíjeny zejména od 14. století př.n.l. jako hlavní projev šangského umění (dynastie Šang, 15. až 11. století př.n.l.) s centrem v An jangu, zahrnují asi 30 typů architektonicky pojatých nádob s dekorativními reliéfními pásy zoomorfních a geometrických motivů. Některé nádoby jsou pojaty jako volné plastiky v podobě silně stylizovaných zvířat. Jednotný charakter čínského výtvarného umění se uplatňoval i na keramice, řezbách ze dřeva a nefritu a na architektonické plastice. V období Čou (v letech 1027-256 př.n.l.) byl rozšířen počet námětů, výtvarných disciplín a technik v souvislosti s etnickými pohyby a změnami ve společenské struktuře, následující období je charakterizováno uvolněním závislostí umění na náboženském ritu, převládají bronzová magická zrcadla, užitkové a ozdobné předměty, rozvíjí se keramika, textil, lakařství a malba na hedvábí. V období dynastie Čchin (v letech 221-207 př.n.l.) a Chan (v letech 206 př.n.l.-221 n.l.) se vytvářelo centrálně řízené velké státní umění, námětově čerpající z taoismu a ze státotvorných idejí konfucianismu, budovaly se reprezentativní paláce (známé z literárních popisů) a bohaté hrobky, v nichž se zachovala figurální plastika i doklady Ghanského malířství (nástěnné malířství i malba na hedvábí), vyznačující se dramatickou redukcí tvarů a vyjádřením dynamiky pohybu. Z vnějších vlivů zapůsobil na čínské výtvarné umění nejvýznamněji buddhismus, uplatňující se zejména od 3. století n.l., přinesl nové náměty a výrobní postupy, ale také nové umělecké nazírání, lišící se od dosavadní domácí tradice (výzdoba chrámů Tun-chuang a Lung-men). Za dynastie Suej (v letech 581-618) a Tchang (v letech 618-906) se realizovaly rozsáhlé architektonické projekty a rozvíjela se všechna umělecká odvětví včetně šperkařství, hedvábnictví a barevné glazované keramiky, sochařské a malířské kompozice se vyznačují realistickým zobrazením figurálních námětů profánních i náboženských (Jen Li-pen, Čou Fang, Wu Tao-c'), rozvíjí se krajinomalba (Li Čao-tao, Wang Wej), zachovaly se nástěnné malby v hrobkách. V období Pěti dynastií (v letech 907-959) a za Sungů (v letech 960-1279) umožnil zejména rozvoj knihtisku syntetizovat hodnoty země, dále se rozvíjela monumentální tušová krajinomalba zobrazující přírodu v její dramatické a impresívní specifičnosti. Jako samostatný druh vzniká malba květin a ptáků a jiných drobných přírodních motivů. Za dynastie Jüan (v letech 1279-1368) vznikala opozice proti oficiálnímu malířství, snažící se zejména v zobrazení květin a ptáků a v krajinomalbě vyjádřit autentičnost tvůrčí osobnosti a postihnout působení přírody na umělce, charakteristickými znaky bylo spojení malby s kaligrafií v harmonický a rytmický celek, slohově navazující na díla a osobnosti minulosti, a trvání na neprofesionálním přístupu k umění. Následující vývoj čínského malířství dále rozvíjí principy jüanských klasiků, zejména autentické vyjádření individuální osobnosti a zároveň interpretaci klasických umělců minulých období. S rozvojem knihtisku se zejména od 15. století rozvíjí knižní ilustrace (černobílý dřevořez), která motivicky i kompozičně ovlivňuje celou řadu uměleckých druhů. Vznikají lidové tisky – později barevný dřevořez – původně s náboženskou tematikou, později literární a zejména divadelní. Tisky jsou oblíbeny dodnes. V 17. a 18. století se rozvíjí malířství inspirované meditativními formami buddhistických a taoistických škol (Ču Ta, Tchao Š'), které mělo vliv na pozdější čínské a japonské umělce. Epický žánr dosahuje vrcholu v tvorbě profesionálních malířů (Čchiou Jing, Tchang Jin). V období dynastie Ming se obrozuje bronzolitectví, které jednak navazuje na klasické tvary a výzdobné techniky, jednak se rozvíjí k větší uvolněnosti. Od 15. století zdomácňuje technika cloisonné, převzatá od arabských uměleckých řemeslníků, od začátku 17. století se rozvíjí i domácí výroba litého skla (vrstvené sklo a vnitřní malba). Neobyčejné rozmanitosti a bohatství technik dosahuje textilní výroba (kche-s', hedvábný gobelín) a výšivky různými stehy (malba jehlou). V 18. století vrcholí vývoj keramiky a porcelánu zejména řadou technických objevů a aplikací různých jednobarevných glazur (červená) a rozšířením barevné škály malby na polevě. V 19. století nejúspěšněji pokračuje rozvoj domácí malířské tradice, k níž se od 20. století připojuje vliv západní umění (zavedení olejomalby). Pod evropským vlivem vzniká moderní grafika. Domácí tradice se živě rozvíjí ve stylu kuo-chua. Viz také laky, porcelán.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: islámské výtvarné umění, mongolské výtvarné umění, ordoské bronzy, směr umělecký.