francouzské divadlo

Divadlo

Svými počátky sahá do raného středověku, již z 8. století jsou doklady o působení potulných herců a existenci liturgických výjevů. Z této tradice se rozvinulo bohaté středověké divadelnictví, členící se do dvou větví: náboženské divadlo mystérií a miraklů a světské komické divadlo farsí a sotíz. Ve 12. století vznikla Hra o sv. Mikuláši, ve 13. století působili dramatikové Rutebeuf a A. de la Halle. Od 14. století nabývaly náboženské hry podoby rozsáhlých představení (cyklů) na simultánních jevištích a náměstích, trvajících řadu dní a provozovaných tzv. Bratrstvy (Confrérie de la Passion, 1402). Pašijová hra A. Grébana z roku 1450 má 35000 veršů. Z četných komických her vyniká fraška Mistr Patelin (asi 1464), Gringoirova satira Král bláznů (1512) a populární jarmareční divadlo herce Tabarina (kolem 1550). V 16. století pod vlivem italské renesance začalo období klasického divadla (Jodellova Kleopatra, 1552), které vyvrcholilo v 17. století tragédiemi P. Corneille (Cid) a J. Racina (Faidra). Klasické divadlo, respektující zásadu jednoty místa, času a děje, pěstovalo krásný verš a od herců vyžadovalo čistotu dikce a péči o přednes. Do této doby spadají i počátky francouzské opery (R. Cambert, P. Perrin, J. B. Lully). Největší francouzský dramatik J. B. Molière sloučil lidové divadelní tradice s požadavky klasicismu. Roku 1680 vznikla Comédie Française. V 18. století byli předními dramatiky A. R. Lesage, C. Crébillon, P. Marivaux, F. M. Voltaire, D. Diderot a P. Beaumarchais. Revolučním dekretem z roku 1791 byla zrušena privilegia krále a šlechty a otevřena cesta volné konkurenci, rychle vznikala nová divadla na podnikatelském základě. Mezi herci vynikli F. J. Talma, Lekain, Claironová, Dumesnilová a tvůrce pantomimického divadla J.-B. G. Deburau. V období romantismu vznikla díla A. Dumase staršího, V. Huga, A. de Musseta, A. de Vigny a P. Mériméa, předními herci romantických divadlech byli F. Lemaitre a tragédka Rachel. Od poloviny 19.století se rozvíjelo měšťanské drama (A. Dumas mladší, E. Scribe, V. Sardou) a též komedie a vaudevilly E. Labiche. Vývoj vyústil v realistickou dramatiku (E. Augier, H. Becque) a vyvrcholil v dramaturgii a inscenacích Antoinova naturalistického divadla Théâtre Libre (Svobodné divadlo, založené roku 1887). Proti naturalistické linii revoltoval A. M. Lugné-Poe (Théâtre de l'Oeuvre, založené roku 1893) i E. Rostand novoromantickým dramatem Cyrano z Bergeraku. V 2. polovině 19. a na začátku 20. století vynikla herečka S. Bernhardtová, od roku 1899 vedla Théâtre Sarah Bernhardt (Divadlo S. Bernhardtové). Velký význam pro další vývoj francouzského divadla měla reformátorská činnost J. Copeaua v divadle Vieux Colombier (Starý Holubník, založeno roku 1913), pod jehož vlivem vyrostli přední tvůrci francouzského divadla 20.století (Ch. Dullin, L. Jouvet, G. Baty, G. Pitoëff). Z Dullinovy školy vzešli čelní představitelé avantgardy, jako A. Artaud, J. L. Barrault a M. Marceau. Vedoucími dramatiky 20. století jsou P. Claudel, J. Giraudoux, J. Cocteau, H. de Montherlant, J. Anouilh, A. Camus, J.-P. Sartre, E. Ionesco, A. Adamov, jako režiséři vynikli J. Vilar, R. Planchon, J. Dasté, z herců G. Philipe, M. Renaudová, M. Casarèsová a další. Pro vývoj po 2. světové válce je charakteristická tendence k decentralizaci divadelního života a vznik významných středisek mimo Paříž (Lyon, Toulouse). Mezinárodní význam mají divadelní festivaly (Avignon, Nancy). Viz také francouzská hudba (operní divadlo), francouzský balet.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 10. 2006
Autor: -red-