moteto

[Italština], motet – forma polyfonní hudby v 13.–18. století, stylově i funkčně velmi proměnlivá. Moteto vzniklo ve Francii otextováním vrchních hlasů klauzuly

, ve 13.–14. století mělo 2–4 hlasy (odspodu: tenor

, motetus, triplum, quadruplum) s různými texty (nejčastěji latinskými všeobecně duchovními a francouzskými světskými). Tenor byl zpravidla bez textu provozován instrumentálně a citoval rytmicky upravenou chorální melodii. V období francouzského ars nova se uplatnilo izorytmické utváření tenoru (často též instrumentálního kontratenoru, později i textovaných hlasů) a moteto se proměnilo z drobné kompozice ve velkou a náročnou formu (P. de Vitry

). V 1. polovině 15. století plnilo 4hlasé izorytmické moteto funkci slavnostní hudby k určité příležitosti. – Ve střední Evropě se od konce 13. století do poloviny 15. století vyvíjel jednodušší homorytmický typ latinského moteta, jehož textovaný tenor neužíval. Byl pěstován až do 16. století – Renesanční typ moteta užíval jediný latinský text (duchovní či k určité příležitosti), nejprve mělo moteto 3–6 hlasů a vokálně instrumentální obsazení, tenor se stal hlasem středním. Postupně převládla důsledná imitační práce a vokální obsazení, vzrůstala pozornost k zhudebněnému textu. Ve 2. polovině 16. století se rozšířila v motetu vícesborová 8–12 hlasá faktura, s přechodem k baroku rostl podíl instrumentální složky. V baroku se uplatňovala koncertantní i fugová věta, doprovázený sólový zpěv recitativní či ariózní. V protestantských zemích byly zhudebňovány texty v národních jazycích (J. S. Bach

). Od poloviny 18. století se moteto občas objevuje jako označení kratších chrámových skladeb (W. A. Mozart

, J. Brahms

, A. Bruckner

.