Federico Fellini

[Feliny], *20.1.1920 (Rimini, Itálie) – †31.10.1993 (Řím, Itálie), italský filmový režisér a scenárista, jeden z největších a nejoriginálnějších filmových tvůrců 20. století. Byl synem lázeňského hoteliéra (k rodnému městu se v 70. letech vrátil vzpomínkovým snímkem Amarcord). V roce 1937 opustil rodinu a přes Florencii se vydal do Říma, kde se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Později se uplatnil jako gagman a konferenciér souboru Alda Fabrizia, s nímž jezdil na zájezdy na venkov, a postupně se dostal k filmu. Nejprve spolupracoval jako scenárista a asistent režie na filmech Roberta Rosselliniho

(mj. byl spoluautorem klíčového díla italského neorealismu Řím, otevřené město), poté se jako scenárista podílel na filmech Alberta Lattuady

, jenž mu v roce 1950 svěřil spolurežii snímku Světla varieté. V roce 1952 natočil Fellini svůj první samostatný film Bílý šejk a v čase rozbřednutí italského neorealismu se vydal (podobně jako další vrcholy slavného italského trojhvězdí Michelangelo Antonioni

a Luchino Visconti

) na dráhu jednoho z nejosobitějších tvůrců světové kinematografie s nenapodobitelným rukopisem. Jeho filmy vynikají bezbřehou fantazií, častou zálibou v bizarnostech a v mystifikaci. V mnoha z nich je patrná umělcova celoživotní láska ke světu cirkusů, klaunů a varieté. Na jeho filmech se často podíleli vynikající scenárista Tonino Guerra a hudební skladatel Nino Rota

, jehož melodie, naplněné lyrickým smutkem, dodávaly většině režisérových filmů neopakovatelnou působivost. Podíl na nich měli i vynikající herci, mezi něž patřili především Marcello Mastroianni

a Felliniho celoživotní partnerka Giulietta Masinová

. Často se v nich ale uplatnily i světové hvězdy (např. Anthony Quinn

v Silnici nebo Donald Sutherland

jako Casanova). V 80. letech však Fellini začal mít problémy s hledáním finančních prostředků na své projekty, což se projevilo v delších pauzách mezi jednotlivými snímky i v jejich kvalitě. Jeho filmy, na nichž se vždy podílel jako spoluautor námětu či scénáře, získaly celkem čtyři Oscary v kategorii neanglicky mluvených děl, sám byl „pouze“ osmkrát nominován za scénář a čtyřikrát za režii. V roce 1993 byla jeho tvorba poctěna Oscarem za celoživotní dílo. V témže roce zemřel na následky mozkové příhody.

Vybraná filmografie: satira na falešnou romantiku a přihlouplé ženské časopisy (a první samostatný film) Bílý šejk (1952), povídka Sňatková kancelář z povídkového filmu Cesara Zavattiniho

Láska ve městě (1953), autobiografická kronika malého lázeňského města, v němž vládne lenost a prázdnota, Darmošlapové (1953; Stříbrný lev na MFF v Benátkách), melancholicky poetický příběh dvou potulných artistů s Anthonym Quinnem

a Giuliettou Masinovou Silnice (1954; Oscar za nejlepší zahraniční film, Stříbrný lev na MFF v Benátkách a řada dalších cen), satiricky laděný pohled na život drobných podvodníků Podvodník (1955), smutný příběh odstrkované a klamané římské prostitutky s vynikající G. Masinovou Cabiriiny noci (1956; mj. Oscar za nejlepší zahraniční film), mistrovská freska zahálčivého a bezcílného života římské společenské smetánky s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli novináře a jedno z přelomových děl světové kinematografie Sladký život (1960; mj. Zlatá palma na MFF v Cannes – v tomto snímku byl poprvé použit výraz paparazzi), epizoda Pokušení doktora Antonia pro povídkový film Boccaccio 70 (1961), poetická komedie s Marcellem Mastroiannim v roli na hranici snových představ a reality žijícího filmového režiséra 8 1/2 (1962; Oscar za nejlepší zahraniční film, Velká cena na MFF v Moskvě – snímek bývá zařazován mezi nejlepší díla kinematografické historie), filozofická úvaha o smyslu života s G. Masinovou v roli ženy, marně se snažící probudit odumírající lásku svého muže (a první barevný film), Giulietta a duchové (1965), osobitě pojatá antická paralela ke Sladkému životu o úpadku Říma v 1. století n.l. Satyricon (1968), melancholické zamyšlení nad soumrakem cirkusů a klaunského umění Klauni (1970, film byl původně natočen pro televizi, ale uveden byl i v kinech), s velkou dávkou fantazie, poezie a lásky natočený snímek o historii a současnosti italského hlavního města Roma (1972), hořce ironické i úsměvné vzpomínky na vlastní mládí, prožité v době fašismu na malém městě, a v podstatě poslední Felliniho film s mezinárodním úspěchem Amarcord (1973; mj. Oscar za nejlepší zahraniční film), ironický a demýtizující obraz proslulého milovníka Casanova Federika Felliniho (1976), původně televizní alegorie lidské společnosti Zkouška orchestru (1978), nepříliš vydařený symbolický fantaskní snímek o průměrném muži (Mastroianni), jenž prochází bludištěm traumat a snů, aby našel ideální ženu, Město žen (1980), operně stylizovaná vize zániku světa A loď pluje (1983), revuálně laděná komedie, která je ironickým pohledem do zákulisí stupidní televizní zábavy, Ginger a Fred (1985), pohled do vlastní Felliniho filmařské kuchyně a pocta ateliérům Cinecittà Interview (1987), poslední film, komedie Hlas luny (1989).