italská kinematografie

Film a TV

Jedna z nejvýznamnějších a největších kinematografií na světě. Už od roku 1904 se v Itálii točily dlouhometrážní hrané filmy, zejména monumentální historické velkofilmy (Dobytí Říma, Cabiria). První desetiletí po nástupu fašismu znamenalo pro italskou kinematografii úpadek, produkce rychle klesla. Situace se změnila s nástupem zvukových filmů: návštěvnost italských mluvených filmů stoupala a Mussolini, který pochopil význam filmu jako nástroje ideologické propagandy, začal kinematografii podporovat. Znovu stoupla produkce, byla založena filmová škola, vybudovány filmové ateliéry Cinecità, vycházely odborné filmové časopisy, kolem nichž se soustřeďovali mladí režiséři, budoucí tvůrci neorealismu. První poválečná léta byla nejplodnějším obdobím italské kinematografie a neorealismus jedním z nejdůležitějších období filmové historie vůbec. Do neorealistického hnutí se zapojily desítky tvůrců (R. Rossellini, V. De Sica, C. Zavattini, G. De Santis, L. Visconti). Neutěšená hospodářská situace však umožnila zahraničním, zejména americkým společnostem usídlit se v Římě a natáčet v italských ateliérech levné filmy. Domácí producenti znovu vsadili na filmové hvězdy (G. Lollobrigida, S. Lorenová). Oživení nastalo počátkem 60. let, kdy vynikli režiséři, jako M. Antonioni, F. Fellini, z mladší generace postupně přicházeli ke slovu P. P. Pasolini, F. Rosi, E. Olmi a další. Začátkem 70. let se stal výrazným tzv. politický film, reagující na činnost mafie, na špatně fungující justici a policii i na vzrůstající terorismus (filmy E. Petriho, F. Rosiho, D. Damianiho). Stejně výrazným žánrem se staly filmy, v nichž jsou vážné problémy traktovány formou komedií (P. Germi, M. Monicelli), ty dnes tvoří podstatnou část rozsáhlé italské produkce, která činí 250–300 fiImů ročně.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 5. 10. 2006
Autor: -red-