operacionalismus

[Operacionalizmus, latina], subjektivní idealistický směr ve filozofii a metodologii věd, spjatý s novopozitivismem

a pragmatismem

. Jeho vznik byl vyvolán prací P.

 

W.

 

Bridgmana

The Logic of Modern Physics (Logika moderní fyziky), jež postulovala základní teze operacionalismu (svět je redukovatelný na soubor fyzikálních operací, například měření, ve vědě mají smysl pouze ty termíny, které vystihují jevy, jež lze vyvolat laboratorně a dekomponovat na operace). V těchto redukcionistických intencích operacionalismus odmítá řadu teoretických pojmů a omezuje se pouze na pozorovatelné entity. Ve shodě se zavržením klasického aristotelského

typu definice preferuje definici operacionalistickou (jev je definován prostřednictvím operací, které jsou bezpodmínečně nutné k jeho vzniku). Tímto převedením veškerých objektů na otázku, jaké operace lze s nimi provést, vyústil operacionalismus do subjektivně idelistických závěrů o povaze materiálního světa, které ve 30.–40. letech 20. století ovlivnily některé směry ve fyzice a sociologii. V psychologii se k operacionalismu přiklonili někteří neobehavioristé (B. F. Skinner

), hovořící o mentálním operacionalismu. Operacionalismus v oblasti psychologie lze považovat za vývojovou fázi behaviorismu

, která se pro osvětlení redukce na pozorovatelné entity ukázala jako nedostatečná. Proto i v této sféře své působnosti ztratil operacionalismus v současnosti svůj dřívější význam.