zážitek

Filozoficko psychologický pojem pro citové zabarvení různých stavů a jevů, jež vystupují ve vědomí subjektu jako něco bezprostředního a významného v jeho životě, subjektivní stránka snah, přání, volby motivů a cílů činnosti a zároveň výraz vztahu osobnosti k tomu, co se děje v jejím životě a s ní samou, forma aktivity subjektu, vystupující v situacích otřesů, zklamání, změny cílů a hodnot, přestavby vnitřního světa člověka. Problém zážitku ve filozofii, etice a estetice se vyhrotil zvláště ve střetu osvíceneckého racionalismu a romantických směrů, později v materialistické a idealistické interpretace zkušenosti. Samo hodnocení významu citu a zážitku se tu liší – racionalistické směry pokládají citové zážitky za sekundární doprovod poznávacích a volních procesů, iracionalistické proudy připisují citům a zážitkům základní světonázorový a životní význam. Introspektivní metoda ve filozofii a psychologii akcentuje původnost, bezprostřednost a afektivní podstatu zážitku, iracionalistické proudy absolutizují cit (proto mohou být charakterizovány jako „emocionalismus“). Jako reakce na osvícenectví vzniká „filozofie citu a víry“ F. H. Jacobiho a v tomto romantickém směru pokračují mj. F. E. D. Schleiermacher, Novalis, F. Schlegel, W. T. Krug (*1770–†1842) spatřoval v bezprostředním prožitku základ veškeré zkušenosti. H. Lotze roku 1841 pokládal zážitek za základní určení vědomí a sebevědomí. Filozofickou teorii zážitku vytvořil W. Dilthey, který ve své „filozofii života“ ztotožňoval často život a zážitek. Interpretace zážitku se stala základem v tzv. duchovědách. U F. Brentana a E. Husserla je intencionalita též zážitek. Na přelomu 19. a 20. století se stává zážitek módním pojmem v teorii poznání, logice, psychologii, etice a estetice. V existencialismu M. Heidegger, v logickém pozitivismu a analytické filozofii se starý pojem zážitek jakoby opouští a překonává, avšak v jiné formě se subjektivismus dále rozvíjí. Marxistická psychologie a filozofie odmítá subjektivistické výklady zážitku, jeho redukci na afektivní stavy subjektu, ostré oddělování vědomí o skutečnosti od vztahu k ní a zejména zkoumání zážitku mimo kontext reálné životní činnosti člověka. Prožívání je psychickým faktem, v širokém smyslu je každý duševní děj, například vnímání, pozornost nebo myšlení též prožíváním. Představa zážitku je axiologicky spojována převážně s kladnými hodnotami. Každý zážitek je prožíváním něčeho, avšak v popředí není předmětný obsah, jenž se v zážitku odráží, nýbrž význam, který získává v průběhu individuálního života. Čím více je jedinec osobností, tím více nabývá prožívání osobního charakteru. Prožívání snah, přání a motivů odráží ve vědomí dynamiku boje pohnutek, přijetí nebo odmítnutí určitého úkolu a cíle. Iluze, jakoby zážitek sám o sobě stimuloval a určoval jednání osobnosti, vyplývá z toho, že motiv, tj. reálná hybná síla jednání, není v zážitku přímo obsažen. Zážitek ve skutečnosti vystupuje jako signál, pomocí něhož si subjekt uvědomuje osobní smysl a význam probíhajících událostí. V kritických životních situacích sehrává zážitek významnou roli hlavně proto, že přehodnocením situace a životní orientace nabývá individuální existence na své smysluplnosti. Viz také prožívání.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 9. 2006
Autor: -red-