hagiografie

[Řecky hagios – svatý, grafeín – psáti], životopisy světců

a mučedníků. Literární žánr, který plnil účely liturgické

a literární a byl těžištěm středověké umělecké prózy. Hagiografie se vyvinula z mučednických akt (martyria

), tj. soudních protokolů z procesů s křest'any pronásledovanými v římské říši, a z legend o životě svatých, zejména mnichů. Jako literární žánr se formovala v 3.–6. století, na jejím počátku stojí Život sv. Antonína od Athanasia

. Oplývala nejrůznějšími typy hrdinů (poustevníci, putující mniši, vojenští světci), společným znakem byla naprostá nekritičnost, přejímání společných motivů, záliba v líčení zápasů. Nejdůležitější byl zápas hrdiny s pokušeními světa ďábla, z něhož hrdina vyjde jako vítěz, vzor hodný následování. V 9.–10. století pronikl do hagiografie historický aspekt, zejména v životopisech patriarchů, jež obsahovaly líčení dobových církevně politických sporů. Od 13. století patřily k pramenům hagiografie papežské kanonizační buly. Pro liturgické potřeby byly od středověku sestavovány sbírky hagiografické literatury, tzv. acta sanctorum (skutky čili životy svatých, též zvány calendarium, passionalium, martyrologium, menologium), seznamy svatých s přiloženými životopisy. V oblasti latinské hagiografie byla nejužívanější sbírkou Legenda aurea. Od 16. století vycházely sbírky životopisů světců usilující o historickou kritičnost. Nejvýznamnější byla Acta sanctorum, vydávaná od roku 1643 do 19. století.