španělské výtvarné umění

Výtvarné umění

Pro okrajovou polohu Španělska v Evropě a zvláštní historické podmínky se umění této země vyvíjelo velmi svébytně. Z prehistorické doby jsou dochovány mladopaleolitické skalní malby frankokantaberského okruhu (Altamira), další významnou etapou jsou kresby loveckého stylu v oblasti Středozemního moře. Keltiberští umělci vytvořili významné plastiky (Dáma z Elche). Od 6. století př.n.l. vznikaly kartaginské sošky. Řecká kolonizace (Ampurias v provincii Gerona) byla záhy vystřídána římskou kulturou (akvadukty, amfiteátry, mosty), od 6. století do roku 711 převládalo vizigótské umění. Od začátku 8. století ovládli Pyrenejský poloostrov Maurové, architektura této doby (asi do roku 1200) je pod zjevným arabským vlivem (mozarabskéE umění 9.–11. století a mudejarské umění až do začátku 17. století). S postupnou emancipací španělského národa zesílil v architektuře a sochařství vliv francouzských (například v katedrálách) a později vliv nizozemských uměleckých center (hispanskovlámský sloh zvláště v malbě a plastice). Současně, zejména v pozdní gotice, se projevil typický španělský dekorativismus. Ten se spolu s prvky italské renesance uplatnil v tzv. platereskním slohu bohatou dekorací, připomínající stříbrnické práce (platero = stříbro). Monumentální nezdobná tendence je vlastní druhé větvi renesanční architektury (scorial). Charakteristickým projevem španělské renesance a barokního sochařství jsou naturalisticky polychromované dřevěné plastiky (A. Berruguete, J. Martinez Montañés, *1568 – †1649). Smíšením domácích prvků s elementy italského manýrismu vznikla první malířská díla evropského významu (L. Morales a EI Greco). Významná je i dvorská portrétní škola (A. Sánchez Coello a J. Pantoja de la Cruz). Barokní malířství 17. století je zlatým věkem španělského výtvarného umění (J. de Ribera, D. R. Velázquez, F. Zurbarán, B. E. Murillo). Dochází k rozkvětu malířských škol, v nichž byla vytvořena pod vlivem caravaggismu španělská národní malba charakteristicka jadrným realismem lidového a náboženského rázu. Hlavními centry se stala Sevilla (J. de Roelas, *kolem 1558 – †1625, F. Herrera st., *asi 1590 – †1656, F. de Zurbarán, B. E. Murillo, rané dílo D. R. Velázqueze, J. Valdés Leal), Madrid (A. de Pereda, *1608 – †1678, J. Carreño de Miranda, C. Coello, D. R. Velázquez) a ValencieF (J. J. Espinosa, *1600 – †1667). Rokoko 18. století pak opět přináší návrat k přebujelému dekorativismu-churriguerrismu, zejména v architektuře a sochařství. Jejich vývoj stejně jako vývoj malířství nadále probíhá v souvislosti zejména s francouzským uměním. Španělskému malířství začátkem 19. století vévodí . de Goya, romantismus dožívá jeho napodobováním (E. Lucas). Osobitosti a světového významu doznává na konci století katalánská secese, především osobností architekta a dekoratéra A. Gaudího. Z ní vyšel i P. Picasso, který dal směr vývoji umění 20. století, do něhož zasáhli zvláště v surrealismu S. Dalí a J. Miró a v abstraktní malbě hlavně A. Tapiès. Po 1. světové válce se obrozovala zejména monumentální nástěnná malba (Barcelona, San Sebastián), za občanské války angažované antifašistické umění (P. Picasso – Guernica). Za Frankova režimu dominovaly gigantické formy, zvláště pomníky (ve Valle de los Caidos u města Santa Cruz del Valle v provincii Avila). Po 2. světové válce se objevuje nová vlna katalánského surrealismu a nefigurativní směry (A. Clavé, *1913 – †2005, R. Canogar, *1935, A. Saura). V 60. letech se prosazuje nový realistmus antifašistického a antifrankistického charakteru, v 70. letech se rychle rozvíjí národní umění katalánské a baskické.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: latinskoamerické výtvarné umění.