Sibiř

Území v asijské části Ruska

a v Kazachstánu

, od Uralu

k pohořím u Tichého oceánu

a od pobřeží Severního ledového oceánu

do Střední Asie

; asi 10 milionů km². Historicky zahrnuje i Dálný východ

. Značnou část Sibiře zaujímá Západosibiřská rovina

a Středosibiřská plošina

, jižní a východní Sibiř vyplňuje Altaj

, Sajany, pohoří Přibajkalí a Zabajkalí, Verchojanské

a Kolymské

. Geologicky je Sibiř součástí angarského

(sibiřského) štítu. Ložiska ropy, zemního plynu, uhlí, rud železa a neželezných kovů, zlato, diamanty, azbest aj. Podnebí je drsné kontinentální, s nízkými teplotami (Ojmjakon, Verchojansk

), na severu arktické. Sibiřské řeky jsou významným energetickým potenciálem i dopravními tepnami; Ob´

, Jenisej

, Lena

se vlévají do Severního ledového oceánu. Mnoho jezer, bažin, trvale zmrzlé půdy. Jezero Bajkal

. Od severu k jihu výrazná zonálnost: tundra

, lesotundra

, tajga

, lesostep, step

. Nejstarší stopy osídlení Sibiře už v paleolitu

. V 2. století př.n.l. až 1. století n.l. ovládána hunskými kmeny

. V 2. polovině 1. tisíciletí n.l. první státní útvary, například turkický kaganát

, Skytové

, Sakové. Od 13. století pod vládou Mongolů

, koncem 15. století se utvořil na západní Sibiři sibiřský chanát, připojený 1598 k Rusku. Od 16. století pronikali na Sibiř Rusové, zpočátku z iniciativy kupců (výnosný obchod s kožešinami), později pod záštitou carské vlády. Významnou úlohu při tom měla zejména kupecká rodina Stroganovovů, v jejíchž službách uskutečnil 1581–1584 ataman Jermak

vojenskou expedici do oblasti západní Sibiře a podřídil Rusku sibiřské obyvatelstvo až k Irtyši

. Koncem 16. století začaly rozsáhlé ruské kolonizace Sibiře, postupně vznikla řada nových měst (Tjumeň, Tobolsk, Krasnojarsk

, Jakutsk

) a byly otevírány stříbrné a železorudné, později zlaté doly (Něrčinsk). V 17. století prozkoumány S. J. Děžňovem

, I. P. Chabarovem (kolem 1610–1667) aj. zeměpisné a přírodní podmínky Sibiře, Rusové pronikli až na tichomořské pobřeží. Vztahy s Čínou

upraveny 1689 něrčinskou smlouvou

. Zesílení feudálního útisku v 17.–18. století vyvolalo i na Sibiři četná povstání. Na nucené práce či do vyhnanství byli na Sibiř posíláni odpůrci carského režimu. V 1. polovině 19. století ovládla ruská říše celou Sibiř, Rusové pronikli na Čukotku i na ostrovy Severního ledového oceánu a Tichého oceánu (zejména cestovatelé I. F. Kruzenštern, F. P. Wrangel

, F. P. Litke (1797–1882), získali Sachalin

a ajgunskou smlouvou

s Čínou i amurskou oblast a Přímoří. K ochraně jižní hranice Sibiře před nájezdy kočovných kmenů byla vytvořena soustava opevnění a zabajkalské a amurské kozácké vojsko. Velký význam zejména pro hospodářský rozvoj Sibiře měla stavba transsibiřské magistrály

1891–1905. Po říjnové revoluci v Rusku byla na celé Sibiři ustanovena sovětská moc, avšak od jara 1918 se území Sibiře stalo jedním z hlavních nástupišt intervence

proti sovětskému Rusku (vystoupení československých legií v květnu 1918, nastolení Kolčakovy diktatury v listopadu 1918, vylodění dohodových armád, Japonců na Dálném východě). Východní Sibiř se stala 1920–1922 součásti Republiky Dálného východu

. Za sovětské vlády velký hospodářský i kulturní vzestup Sibiře, provázený rozvojem národního života dosud zaostalých sibiřských národností. Bylo vybudováno několik nových moderních měst (Magadan

, Norilsk, Komsomoľsk-na-Amure

), 1974 zahájena stavba Bajkalsko-amurské magistrály

(1984 uvedena do provozu). Sibiř se stala základnou těžebního i zpracovatelského průmyslu, zúrodněním celin

stoupl i její význam pro zemědělskou výrobu. Od roku 1991 je Sibiř součástí Ruska, některé oblasti mají tendenci se osamostatnit.