Mongolové

Vlastním jménem Mongol (odvážní) – historické označení všech národů, národností a kmenů mluvících jazyky mongolské větve altajské rodiny

: vlastní Mongolové (v Mongolsku a Číně), Ojrati

, Burjati

, Kalmykové

, Dahurové a Mongorové, Mogolové aj. Staré kmeny Mongolů vznikly míšením a asimilací původního obyvatelstva dnešního Mongolska a severozápadní Číny. V 10. století byly ovládnuty Kitany

, ve 13. století byla většina kmenů (Najmani

, Merkité

, Kerejtové

) sjednocena Čingischánem

, který vytvořil stát, v jehož rámci vznikla mongolská národnost. V 15. století se Mongolové rozpadli na západní (Ojrati) a východní. Východní skupina se v 16. století rozdělila na severní (Chalchové) a jižní (dnes většinou v Číně). Všichni Mongolové byli pastevci (koně, velbloudi, ovce), dříve kočovní, nyní polousedlí (sezónní pastva), lov a zemědělství hrály podřadnou roli. Náboženství bylo animistické

(šamanismus), v 16. až 17. století přijali lámaismus

, částečně byli křesťané (nestoriáni

). Od 13. století užívali písmo převzaté od Ujgurů

. Mongolové v Mongolsku vytvořili národ. Jeho jádrem jsou Chalchové, s nimiž prakticky splynuli Uzumčinové, Chorčinové, Chotogojtové aj., tvořící dnes etnografické skupiny Chalchů. Některé další skupiny si udržují jazykové a kulturní odlišnost (Dörböiti, Baitové, Zachčinové, Ölöti, Torguti). Jazyk Chalchů, patřící k východní skupině mongolských jazyků, se stal základem spisovné mongolštiny. Od roku 1945 se užívá písmo na základě azbuky

. Mongolové v Číně (Chorčinové, Uzumčinové, Chešigtenové, Torguti, Ölöti, Dörböti, Burjati, Jünnanští Mongolové aj.) mluví dialekty jižní, západní a východní skupiny mongolských jazyků. Většinou jsou pastevci, částečně zemědělci. V materiální kultuře a hospodářství je patrný vliv Číňanů a Mandžuů.