ruská literatura

Literatura

Vznikla na přelomu 10. a 11. století. Její počátek je spjat s přijetím křesťanství a církevního slovanského jazyka (překladová literatura), brzy však vznikala i literatura původní (životy svatých, kázání a Nestorův letopis). Uměleckým vrcholem ruské Iiteratury 12. století je Slovo o pluku Igorově. Nový rozvoj nastal až po letech tatarského jha (Zadonština) a zejména v 16. století za vlády Ivana IV. Hrozného (dějepisectví, publicistika). V 17. století byla nově vytvořena literatura aristokratická (Simeon Polockij), začínala beletristická produkce s mravoučnou, satirickou i zábavnou tendencí. Vznikala sylabická poezie, roku 1672 bylo založeno dvorské divadlo. V 18. století se formoval ruský klasicismus, zesílil proud satirické literatury, na niž navázal bajkami I. A. Krylov. V novém spisovném jazyce od roku 1750 vznikala tragédie (A. P. Sumarokov), óda (M. V. Lomonosov) a historický epos (M. M. Cheraskov). Ve 2. polovině 18. století sílily osvícensko-kritické tendence (D. I. Fonvizin) a rozvíjel se preromantismus (N. M. Karamzin, G. R. Děržavin, A. N. Radiščev). V 19. století byla ruská literatura spjata s ruským revolučním hnutím v jeho třech základních etapách: šlechtické, revolučně demokratické a proletářské. V první fázi byli vůdčí silou děkabristé (K. F. Rylejev, V. K. Kjuchelbeker, A. A. Bestužev, A. I. Odojevskij, V. F. Rajevskij). Literatura tohoto významného období, které končí rokem 1825, je prodchnuta osvícenstvím a vlasteneckým patosem. Druhá etapa vycházela ze syntetického díla A. S. Puškina. Zpočátku převládala poezie a veršované žánry, od 30. let nastal rozvoj romantické prózy, která vytvořila základy prózy realistické (A. S. Puškin, N. V. Gogol). Předělem ve vývoji ruské literatury se stala 40. léta, kdy z literatury odešli nejvýznamnější klasičtí spisovatelé (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, N. V. Gogol) a do literatury začali pronikat více nešlechtičtí autoři. Pozornost literatury se soustřeďovala na celou společnost (naturální škola). Ve třetí etapě (1855–1905) převládla revoluční demokraická ideologie (pozdní V. G. Bělinskij, N. G. Černyševskij, A. I. Gercen, M. J. Saltykov-Ščedrin, N. A. Někrasov). V literatuře dominovala próza, která usilovala spolu s ostatními druhy umění a filozofií o překonání západoevropských forem a tematicky se zaměřila na zobrazení života ruského lidu. Ruská literatura směřovala k epicky monumentálním obrazům (L. N. Tolstoj, I. S. Turgeněv), v nichž se rýsovalo i řešení tragických rozporů života jedince (F. M. Dostojevskij). Ke konci období se uplatňoval názor, že i nejvšednější úkony drobných lidí spoluvytvářejí život epochy v jeho rozvoji nebo zmarnění (A. P. Čechov). Pocit vesmírné souvislosti života byl východiskem i ruského symbolismu (A. A. Blok, V. J. Brjusov, A. Bělyj, D. S. Merežkovskij). Na začátku 20. století zesílila i realistický orientovaná próza (M. Gorkij, A. S. Serafimovič, I. A. Bunin, A. I. Kuprity, zčásti L. N. Andrejev). Vznikla marxistická literární kritika (G. V. Plechanov, A. V. Lunačarskij, V. V. Vorovskij) opírající se o Leninovy stati. Reakcí na symbolismus byly básnické směry akméismus (A. A. Achmatovová, O. E. Mandelštam) a futurismus (V. V. Majakovskij, V. Chlebnikov). Po bolševické revoluci v roce 1917 se ruská literatura rozštěpila na tři základní proudy: exilový (I. A. Bunin, M. I. Cvetajevová, V. V. Nabokov, J. I. Zamjatin), domácí, střídavě tolerovaný (I. E. Babel, B. A. Pilňak, A. Vesjolyj, M. A. Bulgakov, B. L. Pasternak, S. A. Jesenin) a oficiální (M. A. Šolochov, A. N. Tolstoj, I. G. Erenburg). Po roce 1956 došlo k částečnému uvolnění cenzury, v 60. a počátkem 70. let na sebe upozornil zejména prozaik V. M. Šukšin nebo básníci J. A. Jevtušenko či A. A. Vozněsenskij. Rozvíjela se i zpívaná poezie (B. Š. Okudžava, V. S. Vysockij). V 80. letech na sebe prózou Děti Arbatu upozornil zejména A. N. Rybakov. Po rozpadu Sovětského svazu se mezi ruskou literaturu zařadila i díla exilová (V. Nabokov, A. I. Solženicyn, I. A. Brodskij) a oficiálně vycházela literatura podávající objektivní obraz sovětské minulosti (V. T. Šalamov).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 1. 2022
Autor: -red-