Alexandr Ivanovič Gercen

*6.4.1812 – †21.1.1870, pseudonym Iskanděr, ruský spisovatel a publicista, materialistický filozof, revolucionář. V letech 1835–1840 a 1841–1842 byl vypovězen carskou vládou za postoje proti carismu a nevolnictví do vyhnanství. Od roku 1847 žil trvale v západní Evropě. Byl svědkem porážek revolucí v letech 1848–1849 ve Francii a Itálii. V Anglii založil svobodnou tiskárnu a vydával prvý ruský revoluční časopis Kolokol

(Zvon) a almanach Poljarnaja zvezda (Polární hvězda). Vynikal erudicí, myslitelským a spisovatelským talentem. Stal se jednou z ústředních postav ruského společenského života epochy, kdy „revolučnost demokracie již (v Evropě) odumírala a revolučnost socialistického proletariátu ještě neuzrála“ (Lenin). Gercen prošel složitou ideovou cestou. Hlavními tématy jeho myšlení byly problémy jednoty bytí a vědomí, praxe a teorie, společnosti a osobnosti a nalezení „realistické“ teorie budoucího sociálního převratu. Studoval přírodní vědy a filozofii, seznámil se s idejemi utopického socialismu, romantické historiografie epochy restaurace a zejména s německou klasickou filozofií. Pokusil se o materialistický výklad Hegelovy dialektiky, kterou později nazval „algebrou revoluce“. Následuje Feuerbacha vytvořil originální ateistický a materialistický světový názor, který se těsně přiblížil dialektickému materialismu, avšak zastavil se před materialismem historickým (Lenin). Snažil se vytvořit metodu poznání, jež by byla adekvátní skutečnosti a slučovala v sobě „empirii“ i „spekulaci“, smyslovou zkušenost i rozum. Ve filozofii dějin hledal cestu k pochopení společenského zákona, který mu byl spojením živelného chodu dějin (neuvědomělého života národů) a uvědomělé činnosti jednotlivců (vývoj vědy). Princip jednoty teorie a praxe jej vedl k boji za revoluční osvětu lidových mas, která by je připravila k sociálnímu převratu. Gercen byl hluboce zklamán revolucemi v letech 1848–1849, dostával se do ideových krizí, pesimisticky posuzoval další vyhlídky revolucí na Západě a upínal své naděje v ruskou občinu, v níž spatřoval zárodek socialistické budoucnosti. Jeho teorie „ruského“ rolnického socialismu předpokládala plné osvobození rolníka od feudálních pout i samoděržaví a spojení patriarchálního způsobu života rolnictva se socialistickou teorií. Gercen se stal jedním ze zakladatelů narodnické ideologie a revoluční organizace Narodnaja volja. Rozuzlení duchovního dramatu se počalo rýsovat na sklonku jeho života, kdy se rozešel s Bakuninovým

anarchismem a kdy počal spatřovat záruku uskutečnění socialismu ve spojení s dělnickým hnutím, vedeným I. internacionálou. Kromě filozofických děl (Diletantismus ve vědě, Dopisy o studiu přírody) napsal romány a povídky (novely Straka zdodějka, Doktor Krupov, román Kdo je vinen? inspirované ideály osvobození člověka od útlaku a předsudků. Dále napsal rozsáhlé paměti O tom, co bylo. Jeho dílo mělo vliv na vývoj ruské filozofie, společensko politického a estetického myšlení. U nás byl Gercen znám již v 60.letech, se sympatiemi se k němu obraceli zejména radikální demokraté (J. V. Frič

).