středověká latinská literatura

Literatura

Ve středivěku se latinská literatura vyvíjela v těsné návaznosti na literaturu období antiky (viz též římská literatura). Přesné datum, kdy končí antická literatura a začíná středověká literatura, nelze stanovit, neboť v průběhu 4. až 6. století došlo k hlubokým etnickým, politickým, hospodářským a kulturním změnám. Těžiště literárního života se přesouvalo do klášterů a literatura sama se naplňovala novým obsahem, odrážejícím nové společenské a duchovní podmínky, zejména postupující christianizaci. Většinou se za začátel středověké latinské literatury považuje 6. století. Neméně problematické je stanovení horní hranice trvání středověké latinské literatury. Obvykle se totiž středověká literatura chápe v protikladu k literatuře období humanismu. Myšlenky renesančního humanismu však pronikaly do evropských zemí rozdílným tempem a s odlišnou intenzitou, a proto uvedený předěl je třeba klást do období 14. až 15. století. V celém vývoji středověké latinské literatury je patrná návaznost na antiku (například v systému vzdělání, v tradování žánrů, v neustálém spojení s antickými autory). Křesťanství však přineslo i jiné charakteristické znaky, například představu o neměnnosti, o věčné platnosti daného řádu, trvalých pravd a životních principů. Dále náboženskou transcendentálnost, považování pozemského světa za pouhý odraz a symbol světa vyššího, transcendentálního. To se v literatuře odrazilo v zobrazování pozemského světa zvláště ve vztahu k tomuto metafyzickému ideálu. K tomu využívala například alegorii a symboliku. Jednotlivá díla pak mohla být vykládána různým způsobem (doslovně, alegoricky ap.). Středověký autor se považoval za nástroj boží inspirace, nezdůrazňoval svoji individualitu, sám sebe chápal především jako člena určitého společenství. Proto se zachovalo tolik anonymních děl. S představami o neměnnosti řádu souvisela existence ideálních, stále platných principů krásy, literárních forem a představ. Vytvářely se typy, jejichž podstatou je potlačení individuálních znaků. Například idealizovaný typ světce jako ideál křesťanských ctností, oddaného Bohu, mravného, statečného, moudrého, asketického, typ rytíře který je ideálem šlechtických ctností, síly, statečnosti, věrnosti svému pánu ap. Zvláštním znakem středověké latinské literatury je i nedostatek psychologické motivace děje, poměr k literárním autoritám, s jejichž díly mohli ostatní vzdělanci volně disponovat. Zpočátku byly jedinými středisky pěstování a opisování literatury kláštery, popřípadě panovnické dvory. Města se literárními středisky stala až na poměrně vysokém stupni svého vývoje. Monopol na vzdělání měla církev. Duchovní byli zpočátku nejen jedinými nositeli kultury, neboť jen oni ovládali literární jazyk – latinu, ale po dlouhou dobu i jedinými příjemci této literatury. V oblasti literárních žánrů čerpala středověká latinská literatura především z antického dědictví (epos, historiografie), ale vytvořila i řadu vlastních žánrů duchovního (poezie: sekvence; próza: legenda, exemplum, traktát, kvestie) a světského (poezie: báseň pijácká, zvířecí a rytířský epos; próza: kronika, cestopis) směru. Součástí středověké latinské literatury byly i naukové žánry (vokabuláře, bestiáře). Protože v zásadě neexistovalo dělení na lyriku, epiku a drama, vzniklo množství přechodných žánrových forem. Značný důraz byl kladen na formu literárního díla. K jednotě a nadnárodnímu charakteru této literatury přispěla kromě obdobných společenskoekonomických podmínek také jednota ideologie, systému vzdělání a v neposlední řadě i jednota jazyka. Jazykem latinské středověké literatury nebyla ovšem latina klasická, i když i s ní byl středověk v neustálém kontaktu pri četbě antických autorů (Vergilia, Horatia, Ovidia, Cicerona, Senecy). Ta byla jen jedním z konstitutivních prvků středověké latiny. Své stopy v ní zanechala i latina pozdní a zejména latina křesťanská. Vývoj středověké latinské literatury se dělí zhruba na 6 období. První (od pozdní antiky do konce 8. století) je charakterizováno značnými politickými, hospodářskými i etnickými změnami. Latina se již v prvních stoletích n.l. rozštěpila na literární a mluvenou. Literární latina pozvolna upadala, zatímco mluvená se intenzívně vyvíjela, a to odlišně na různých územích bývalé římské říše, ovlivňována jazykem domácího obyvatelstva, s nímž stále více splývala. Hrozící rozklad latiny byl zastaven činností iroskotských misií (Columbanus, Beda Venerabilis). V Evropě byly zakládány kláštery, které se staly novými středisky vzdělanosti (Sankt Gallen). Literárně činní byli v tomto období například filozof Boëthius, prozaici Cassiodorus Senator, Martin z Bragy, Isidor ze Sevilly, Julianus z Toleda, básník Venantius Fortunatus a další. Druhé období, karolínské (doba Karla Velikého až do konce 9. století), přispělo k rozvoji latinské literatury zavedením latiny jako správního jazyka rozsáhlé říše Karla Velikého. K tomu bylo ovšem nutno provést reformu vzdělání (trivium, quadrivium, teologie). V klášterních skriptoriích bylo opsáno (a tím zachráněno) mnoho starších latinských děl. Na dvoře Karla Velikého byli činní například Alkuin, Petr z Pisy, historici Paulus Diaconus a Einhart, básníci Paulinus z Aquileie či Theodulf Orleánský. Pěstována byla hlavně historie, hagiografie, teologie, ale též filologie, zdokonalily se i jiné žánry, například sekvence (Balbulus Notker), hymnus (Hraban z Fuldy), knížecí zrcadlo (Jonas z Orléansu). Třetí perioda, zvaná ottonská, sahá od konce 9. do 11. století. Po období krize a úpadku literatury od konce 9. zhruba do poloviny 10. století došlo k novému rozmachu hospodářského a kulturního života za císařů Otty I. a jeho potomků Otty II. a Otty III. (tzv. ottonská renesance). Pro toto období je charakteristický opětovný příklon k antickému dědictví. Významně se rozvinulo školství a s ním se rozrostla též literární střediska (kláštery, opatství, katedrální školy). Pěstována byla především historiografie (Adam z Brém), legendistika, ale též poezie duchovní (Adalbero z Laonu) a didaktická (Odo z Meungu), vzniklo drama (Hrotsvitha z Gandersheimu) i světská lyrika (Carmina Cantabrigiensia – Písně cambridgeské, soubor písní z francouzsko-německého Porýní z doby kolem poliviny 11.století). Čtvrté období, nazývané též zlatý věk středověké latinské literatury, sahá od konce 11. do začátku 13. století. Je charakterizováno bojem o investituru, ale i prvními křížovými výpravami (setkání s novými zeměmi), rozvojem obchodu a měst, městského školství, scholastiky, studiem římského práva, přírodních věd. Latina jako literární jazyk se podstatně zdokonalila. Pozoruhodně se rozvinula poezie, zejména žákovská (Archipoeta, Hugo z Orléansu), satirická (S. Amarcius), duchovní, ale i epika nauková (Marbod z Rennes, Odo z Meungu, Alanus ab Insulis, A. Neckham) a rytířská (Alexandreis Waltera ze Chatillonu), stejně jako komedie (Vitalis z Blois, Matthieu z Vendôme). Vznikly také nové poetiky (Matthieu z Vendôme, Galfredus de Vino Salvo, Petr z Blois). V próze se nadále dařilo historiografii (Otto z Freisingu), ale též próze duchovní (P. Abélard, Petrus Lombardus, Bernard z Clairvaux, Petrus Venerabilis z Cluny). Páté období (13. až 1. polovina 14. století) bylo dobou vrcholného feudalismu. S dalším rozmachem měst docházelo k intenzívnímu rozvoji školství, a tedy i ke zvýšení počtu tvůrců i příjemců literatury. Intenzívní intelektuální život se soustřeďoval především na univerzity, kde se udržovala dlouhodobá tradice pěstovaných oborů (Bologna – právo, Oxford – přírodní vědy, Paříž – teologie, logika). Především zde se rozšířil typický literární žánr – kvestie. Filozoficky se toto období opíralo do značné míry o učení Aristotelovo, jehož díla byla přeložena do latiny a hojně vykládána. Charakteristickým rysem této etapy byl vznik syntetizujících děl v různých oborech: přírodopisné encyklopedie (Albert Veliký), soubory legend (Jacobus de Voragine), teologické sumy (Tomáš Akvinský). Převahu měla díla prozaická, akcentována byla i zábavná funkce literatury (Quido de Columna; Gesta Romanorum), dařilo se i didaktickému básnictví (Alexander de Villa Dei). Do literatury začínaly pronikat národní jazyky. Šesté období (od poloviny 14. století do nástupu humanismu) bylo obdobím krize středověké společnosti. Morové epidemie, papežské schizma, války, reformní hnutí a nástup renesance, to vše se odrazilo i v literatuře, jež se mnohdy stala nástrojem ideologické konfrontace (J. Viklef, J. Hus). Vznikly teologické traktáty, kvestie, postily. Pokračovaly syntetizující tendence. Stále více pronikala literatura psaná národními jazyky. To dávalo možnost aktivního zapojení do literárního procesu i laickým osobám. Pozvolna tak v evropských literaturách krystalizovaly větev latinská a větev národní, která nejen adaptovala nejoblíbenější díla latinská, ale produkovala i samostatnou tvorbu. Oba proudy se navzájem silně ovlivňovaly, byly součástí týchž společenských struktur a myšlenkových proudů a nelze je proto od sebe odtrhovat. V průběhu 14. a 15. století pronikly do většiny evropských zemí myšlenky renesančního humanismu, což vedlo k významným změnám v názorech na společnost, literaturu, antické dědictví atd. Tím se vývoj středověké latinské literatury uzavřel. Viz také humanismus.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 11. 2007
Autor: -red-