Feudální státní útvar ve 13. až 16. století ve východní Evropě na území nynější Litvy a Běloruska, vzniklý sjednocením litevských kmenových knížectví v zápase s expanzí
řádu německých rytířů v Pobaltí. Hlavním městem knížectví byl Trakaj, od 15. století Vilnjus. Knížectví sjednotil kníže Mindaugas (Mendog, †1264, vládl od roku 1230). Ve 14. století za vlády
Gedymina,
Olgierda a
Kiejstuta bylo území Litevského velikého knížectví rozšířeno o řadu běloruských, ukrajinských a západoruských území. V letech 1349–1352 byla podniknuta tři neúspěšná tažení na Moskvu. Litevský kníže
Jagiello se roku 1386 stal na základě
krevské unie polským králem a spojil obě země
personální unií. Proti uzavření unie se v roce1398 postavila část litevských feudálů v čele s faktickým vládcem země knížetem
Vitoldem, kterému se podařilo zlikvidovat feudální roztříštěnost a částečně obnovit politickou jednotu. Po krátkém přerušení byla platnost unie roku 1401 obnovena. Ve válce s ruským knížetem
Vasilijem I. Dmitrijevičem v letech 1406–1408 byla stanovena východní hranice Litevského východního knížectví na řece Ugře, v průběhu národně osvobozeneckého boje ukrajinského a běloruského lidu a válek s ruským státem došlo postupně k dalším územním ztrátám. Koncem 15.století byl vytvořen šlechtický sněm a vydáním
Litevských statutů upevněno panství šlechty. Dne 28.6.1569 byla uzavřena poslední z polsko-litevských unií,
lublinská unie, která dokončila proces sjednocení království polského s Litevským velikým knížectvím. Byl vytvořen společný stát Rzecz pospolita.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
7. 3. 2007
Autor: -red-
