Jan Procházka

*6.2.1929 (Ivančice u Brna, Československo) – †20.2.1971 (Praha, Československo), český spisovatel, dramaturg a filmový scenárista. Pocházel ze zemědělské rodiny, v letech 1945–1949 vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci a poté byl vedoucím státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku (1949–1950). Po prezenční vojenské službě odešel na ÚV ČSM (Ústřední výbor Československého svazu mládeže), kde pracoval na zemědělském referátu a organizoval brigády v pohraničí. Z této bohaté zkušenosti čerpal náměty pro své první povídky, které vyšly souhrnně v roce 1956 pod názvem Rok života. Pod vlivem počínajících společenských i politických proměn zpracoval tutéž tématiku již zcela jinak v rozsáhlejší novele Zelené obzory (1960), která byla skutečným startem úspěšného a významného spisovatele 60. let, jehož pozoruhodně se vyvíjející dílo posloužilo i jako náměty pro řadu nejlepších českých filmů tohoto období, jež se vracely do nedávné minulosti a kriticky se vyjadřovaly k měnící se současnosti a jež zcela převrátily dosud zaběhnutá schémata. Od roku 1959 byl scenáristou a dramaturgem Filmového studia Barrandov a spolupracoval s řadou režisérů. V roce 1961 navázal spolupráci s Karlem Kachyňou, čímž došlo k jednomu z nejšťastnějších tvůrčích spojení v historii české kinematografie. V jejich tandemu se zrodily mimořádné snímky (a také termín „pocitový film“), jejichž ústředním motivem bylo střetávání privátního světa člověka se světem vnějším, střetávání dětství a dospívání se světem dospělých. Tyto snímky získaly řadu ocenění doma i v zahraničí a dodnes patří k vrcholům české kinematografie nejen 60. let – mj. Pouta, Trápení, Závrať, Vysoká zeď, Naděje, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty a zejména drama Ucho, jež by podle dnešní teminologie mohlo být označeno jako temný politický psychothriller a jež okamžitě skončilo v trezoru, v němž spočívalo až do ledna 1990, kdy se dočkalo oficiální premiéry. Podle Procházkových námětů a scénářů vzniklo i později několik filmů, v nichž však již jeho jméno nesmělo být uvedeno (mj. Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci), v devadesátých letech pak byly natočeny dva původně televizní filmy podle jeho námětů z pozůstalosti (Městem chodí Mikuláš, Kráva), které se dočkaly i uvedení v kinech. Jan Procházka byl rovněž významnou osobností tehdejší politické scény. Byl členem KSČ, od roku 1962 kandidátem ústředního výboru KSČ, v letech 1963 – 1966 pracoval v ideologické komisi ÚV KSČ a byl též poradcem prezidenta Antonína Novotného. Ve druhé polovině 60. let se přiklonil ke křídlu KSČ, které požadovalo reformu strany a společnosti, a stal se jednou z předních osobností tzv. pražského jara 1968. V letech 1968–1969 byl místopředsedou Svazu československých spisovatelů. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se ocitl mezi prvními zakázanými autory a po nástupu Husákova vedení v dubnu 1969 byla proti němu byla rozpoutána štvavá kampaň, která ještě více podlomila jeho již tak v důsledku mnoha stresů podlomené zdraví. V roce 1971 zemřel na rakovinu ve věku pouhých dvaačtyřiceti let – jeho původně zakázaný pohřeb proběhl za dozoru Státní bezpečnosti. Jeho dílo, týkající se především lidské morálky, zůstalo živé a navýsost aktuální dodnes. O jeho životě a okolnostech jeho smrti byl natočen televizní dokument V žáru moci (2001) z televizního cyklu Předčasná úmrtí. Jeho dcery Iva Procházková a Lenka Procházková jsou rovněž spisovatelkami. Bibliografie: sbírka povídek Rok života (1956), novela Zelené obzory (1960), novela Závěj (1961), úspěšný román z prostředí venkovské vojenské posádky roku 1952 Přestřelka (1964), k dvacátému výročí osvobození vydaný román s ilustracemi Jiřího Trnky Ať žije republika (1965), kniha filmových povídek Tři panny a Magdaléna (1966), novela Svatá noc (1966), povídka Divoké prázdniny (1967), novela Kočár do Vídně (1967), souhrnně vydané novely Zelené obzory, Lítost, Závěj, Svatá noc (1968), publicistická kniha projevů a článků Politika pro každého (1969). Filmografie (kompletní, námět a spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak): středometrážní situační komedie To byla noc! (1957), venkovské drama Hořká láska (1958), historka z vojenského prostředí Zatoulané dělo (1958), budovatelský kaleidoskop z kladenských hutí Lidé jako ty (1960), rozjásaná milostná komedie na pozadí celostátní spartakiády Valčík pro milión (1960), společenská moralita o venkovském veterináři, který se nechá spoutat maloměšťáckými konvencemi, Pouta (1961), lyrický příběh o přátelství dvanáctileté dívky a koně Trápení (1961), mravoučný příběh obyčejných mladých lidí Život bez kytary (1962), lyrický příběh první lásky dospívající dívky Závrať (1962), kronika dělnické rodiny z lokomotivky ČKD Černá dynastie (1962), pokus o realistický pohled na problémy zestátněného zemědělství Zelené obzory (1962), internacionální příběh tanečnice a dvou mužů na opačných stranách ideologické barikády Komu tančí Havana? (1962), dramatický příběh outsidera Na laně (1963), smutný příběh alkoholika a prostitutky na okraji velké průmyslové stavby Naděje (1963), příběh děvčete, které citově procitá při setkání s mladým invalidou, Vysoká zeď (1964), rodinný povídkový snímek Povídky o dětech (1964, povídky Magdaléna, Podvodnice, Kapr), krátkometrážní snímek Kdy brečí muži (1964), špionážka o hledání nacistického pokladu Anděl blažené smrti (1965), kritický pohled na poslední dny války a jejich lidské tragédie Ať žije republika (1965), nevydařený pokus o špionážní historku Transit Carlsbad (1966), mistrovské, téměř antické drama z posledních dnů války Kočár do Vídně (1966), syrová balada o kruté nelidskosti fanatismu a dogmat podle novely Svatá noc pod názvem Noc nevěsty (1967), rodinná komedie Naše bláznivá rodina (1968), humorně poetický příběh z nápravného zařízení propuštěné dívky a staršího řidiče Vánoce s Alžbětou (1968), komorní příběh lásky na pozadí pražského povstání 1945 Maratón (1968), historická komedie podle povídky z Karlštejnských vigilií Františka Kupky Slasti Otce vlasti (1969, spolupráce na scénáři), portrét starého nemocného profesora, který vidí nový smysl života v neznámé dívce, Směšný pán (1969), temné drama o atmosféře strachu v 50. letech, jejímiž obětmi se stávají sami strůjci a vykonavatelé moci, Ucho (1970, premiéra 1990; nominace na Zlatou palmu na MFF v Cannes 1990, Cena za scénář in memoriam), působivá adaptace knihy Alana Marshalla o chlapci postiženém obrnou Už zase skáču přes kaluže (1970, spol, na scénáři; v titulcích místo Jana Procházky uveden Ota Hofman), fantastický dobrodružný příběh na motivy románu Julese Vernea Na kometě (1970, spol. na scénáři; v titulcích místo Jana Procházky uveden Karel Zeman), rozverná kostýmní komedie Svatby pana Voka (1970, scénář; v titulcích místo Jana Procházky uveden Karel Steklý), klukovský příběh na motivy románu Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera pod názvem Páni kluci (1970, scénář; v titulcích místo Jana Procházky uveden Vít Olmer), rakouská televizní adaptace novely Ucho v režii Pavla Kohouta Das Ohr (1983, námět), podle scénáře z roku 1968 (tehdy nerealizovaného) natočený mikulášský příběh z nemocničního prostředí Městem chodí Mikuláš (1992, námět), pochmurný baladický příběh na motivy povídky J. Š. Baara Pro kravičku a podle filmové povídky z pozůstalosti Jana Procházky pod názvem Kráva (1993, spolupráce na námětu)