Otomar Krejča

*23.11.1921 (Skrýšov u Pelhřimova, Československo) – †6.11.2009 (Praha, Česká republika), významný český divadelní režisér a herec. Pocházel z chudých poměrů, již během studia na pelhřimovském gymnáziu se začal jako ochotnický herec angažovat v divadle. Láska k této múze jej místo k rodiči plánované úřednické kariéře přivedla nejprve ke kočovné společnosti Rudolfa Nádhery (1940–1941), poté do Horáckého divadla v Třebíči a v Jihlavě (1941), do Městského divadla v Kladně (1942) a nakonec do Nezávislého divadla v Praze (1943–1944). Po válce, kdy jeho umělecký vývoj ovlivnili významné osobnosti českého divadla E. F. Burian

a Jiří Frejka

, směřovala jeho další cesta do Burianova D 46 (1945–1946) a do Vinohradského divadla

(1946–1951). Zájem o divadelní teorii ho navíc přivedl ke studiu divadelní vědy na filozofické fakultě (absolvoval v roce 1949). V roce 1951 byl angažován do Národního divadla

, kde strávil plodných patnáct let – nejprve jako herec, poté jako šéf činohry (1956–1961). Účinkoval v desítkách inscenací (Othello, Lucerna, Naši furianti, Don Juan, Cokoli chcete aj.), v roce 1953 se začal věnovat i režii (Ideální manžel, Drahomíra, Strakonický dudák, Romeo a Julie, Srpnová neděle, Majitelé klíčů aj.), byl zván k pohostinským režiím i do mimopražských divadel (Olomouc, Bratislava). V roce 1961 však na protest proti personální politice Národního divadla na post šéfa činohry rezignoval. Jelikož u vedení této scény nenašel pochopení pro své další umělecké záměry, založil v roce 1965 vlastní scénu – legendární Divadlo za branou, které se pod jeho vedením vyprofilovalo v jednu z nejvýznamnějších scén tehdejšího Československa. Uvedl zde jedenáct inscenací (mj. Kočka na kolejích Josefa Topola

a hry A. P. Čechova

Tři sestry a Racek), v nichž uplatňoval svou tvůrčí metodu, kladoucí důraz na výklad textu, přemýšlivou hereckou práci (jeho dvorními herci byli Jan Tříska

a Krejčova manželka Marie Tomášová) a akusticko-vizuální složku. V polovně 60. let se stal světově proslulým režisérem a pohostinsky režíroval také v zahraničí (Belgie, Rakousko, Německo. Kuba). V letech 1965–1969 byl předsedou Svazu českých divadelních umělců. V roce 1968 podepsal petici 2000 slov, poté byl vyloučen z KSČ a Divadlo za branou bylo v roce 1972 na základě podružných administrativních záminek zrušeno. V letech 1973–1975 byl režisérem v Divadle S. K. Neumanna

(mj. Rodinná slavnost), pod tlakem neustálého pronásledování ze strany normalizačního režimu však nakonec odešel do zahraničí, kde i nadále pracoval jako divadelní režisér (mj. Německo, Rakousko, Francie, Itálie), stěžejní pozici měl jako ředitel Městského divadla v Düsseldorfu. Do Československa se vrátil až v roce 1989 a záhy vybudoval obnovené Divadlo Za branou II, kde mj. uvedl hry Obři z hor, Nemožný člověk a Višňový sad. Bohužel zcela změněné společenské a kulturní poměry i nálady, jakož i nezájem ze strany ministerstva kultury způsobily, že divadlo v roce 1994 opět zaniklo. Po dlouhých letech byl pak Krejča přizván k režijní práci v Národním divadle, kde v roce 1997 realizoval Goethova

Fausta. Otomar Krejča byl však i známým filmovým hercem, který si na svůj účet připsal čtyři desítky filmových rolí. Debutoval v roce 1946 malou postavou detektiva ve filmu 13. revír, koncem 40. let se začal prosazovat většími i hlavními rolemi a exceloval zejména v nejednoznačných a komplikovaných charakterech (k jeho nejlepším rolím patří ustrašený advokát Skála v dramatu Vyšší princip). Jeho herecká kariéra vyvrcholila v 50. letech, kdy nebylo možno vyhnout se i účasti ve filmech poplatných době svého vzniku. Několikrát se objevil i na televizních obrazovkách (Kočár nejsvětější svátosti, Ďábel z Bostonu, Strýček Váňa), nahrál řadu gramofonových desek a několik let působil jako pedagog na FAMU. Koncem 60. let však kvůli aktivitám v divadle přestal na další filmové nabídky reflektovat (ještě jednou a naposled se před kamerou objevil v roce 2002 v televizním dramatu Nezvěstný). Otomar Krejča, pověstný svou neústupností, patřil k největším osobnostem nejen českého divadla, ale české kultury vůbec. O jeho životě a tvorbě vzniklo několik dokumentů – např. dokument Radúze Činčery

o legendární inscenaci Shakespearova

dramatu Romeo a Julie 63 (1964), televizní pořad GEN (1993) a televizní dokument Krejča za branou (2005). Za svůj umělecký přínos získal celou řadu domácích i zahraničních ocenění – mj. Státní cena za divadelní práci (1951 a 1968), titul zasloužilý umělec (1958), rakouská cena Kainzova medaile (1969), francouzský Řád umění a literatury (1978), italská Pirandelliho cena (1978), prezidentská cena Medaile za zásluhy I. stupně (1998), Cena Českého literárního fondu za divadelní tvorbu (2000), Zvláštní cena Thálie (2000), Cena za zásadní přínos české divadelní kultuře (2004, udělilo ministerstvo kultury), Čestná plaketa prezidenta republiky (2006).

Vybraná filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): detektivka z prostředí pražské periferie 13. revír (1946), adaptace fantaskní povídky N. V. Gogola

Podobizna (1947), okupační groteska Nikdo nic neví (1947), společenské drama o intrikánech a korupčnících Dravci (1948), lidová komedie z železničářského prostředí Železný dědek (1948), politické drama o odhalení zlého kapitalisty Pan Habětín odchází (1949), drama z dělnického prostředí Dva ohně (1949), mistrovské, ve své době přelomové a komunisty později utajované okupační drama z prostředí terezínského ghetta Daleká cesta (1949), adaptace proletářského románu Antonína Zápotockého

Vstanou noví bojovníci (1950), dobrodružné okupační drama podle románu K. J. Beneše

Past (1950), epizoda ze života cestovatele Emila Holuba

Velké dobrodružství (1952), adaptace románu Ivana Olbrachta

o lásce dvou mladých proletářů Anna proletářka (1952), proletářské drama Olověný chléb (1953), optimistická agitka o dělnickém kolektivu podle povídky Ludvíka Aškenazyho Můj přítel Fabián (1953), první část husitské trilogie na motivy Aloise Jiráska

Jan Hus (1954), válečné drama o bojích o Dukelský průsmyk Tanková brigáda (1955), hudební komedie Hudba z Marsu (1955), lyrická komedie o průkopnících automobilismu podle knihy Adolfa Branalda

Dědeček automobil (1956, komentář), psychologické okupační drama podle románu K. J. Beneše Rodný hlas s názvem Hra o život (1956), sonda do života mládeže podle námětu Miloše Formana

Štěňata (1957), deštivé drama Povodeň (1958), únorové drama podle románu Jana Otčenáška

Občan Brych (1958), drama z hornického prostředí podle románu Karla Čapka

První parta (1959), vynikající okupační drama podle povídky Jana Drdy Vyšší princip (1960), adaptace lyrické komedie Františka Hrubína

Srpnová neděle (1960, + spol. na scénáři), vesnická agitka Žalobníci (1960), drama o kolektivizaci a diverzantech Kohout plaší smrt (1961), satirická sci-fi Muž z prvního století (1961), detektivka podle románu Anny Sedlmayerové Tereza (1961), slavná televizní historická komedie Kočár nejsvětější svátosti (1962), pokus o realistický pohled na problémy zestátněného zemědělství podle novely Jana Procházky

Zelené obzory (1962), komediální moralita o napravených zlodějích a rozkradeném družstvu Mezi námi zloději (1963), ponurá balada o lásce, věrnosti a zradě podle pohádky Jana Drdy Zlaté kapradí (1964, + dialogy), nostalgické drama s výrobní tématikou na motivy románu Jana Otčenáška Bez svatozáře (1963), detektivka z populární krimisérie Alibi na vodě (1965), nepodařená satira na téma vědeckého výzkumu Délka polibku devadesát (1965), nepodařená krimihistorka, v níž se v hlavních rolích sešly hvězdy Divadla za branou O. Krejča, J. Tříska a M. Tomášová, Čtyři v kruhu (1967), televizní drama podle románu Egona Hostovského

Nezvěstný (2002).