Jan Patočka

Biografie / Filozofie

*1.6.1907 (Turnov) – †13.3.1977 (Praha), významný český filozof. Ve 30. letech studoval v Německu u E. Husserla a M. Heideggera, v roce 1935 se habilitoval jako soukromý docent. Byl jedním ze zakládajících členů Pražského filosofického kroužku (1934). Po válce přednášel na Karlově univerzitě dějiny filozofie, zvláště předsókratovskou filozofii, Platóna a Aristotela. Po roce 1948 byl donucen z univerzity odejít. V letech 1950-1954 pracoval v Masarykově ústavu, po jeho zrušení přešel do Výzkumného ústavu pedagogického ČSAV, kde se podílel na přípravě edice spisů J. A. Komenského. Od roku 1957 působil ve Filozofickém ústavu ČSAV, dlouhou dobu ovšem jen v edičním oddělení. Koncem 60. let mohl opět publikovat a přednášet (především o fenomenologii), v roce 1971 však byl nedobrovolně zařazen jako emeritní učitel. V roce 1977 se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77. Zemřel následkem vyčerpání z několikahodinového policejního výslechu. Patočka navazoval na myšlenkový odkaz J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, tj. na úsilí o mravní zakotvení člověka. Jeho ústředním filozofickým tématem byla analýza „přirozeného světa“. Jestliže zpočátku vycházel především z Husserlovy fenomenologie, postupně její rámec stále více překračoval – od popisu struktur světa přešel k jejich zakotvení v ontologickém pohybu a zkoumal vzájemnou souhru a odkázanost lidské existence a světa. Nejoriginálnějším momentem Patočkovy filozofie je přitom rozlišování tří základních existenciálních pohybů, které v polovině 70. let nazývá pohyby akceptace, obrany a pravdy. Pohyb akceptace je pohyb, kterým člověk přijímá své místo ve světě, „zakotvuje se“ v něm. Pohyb obrany (či pohyb práce) je obranou života, jeho obstaráváním, prodlužováním. Třetí pohyb, pohyb pravdy, představuje pohyb lidské svobody, kterým člověk přesahuje svět okamžité danosti a dokáže se vztahovat ke světu jako celku. V tomto období byl Patočka ovlivněn zejména M. Heideggerem a H. Arendtovou a zabýval se filozofií dějin. Dějiny Patočka přitom chápe jako způsob bytí – bytí v pravdě, svobodě a odpovědnosti – a zdůrazňuje, že smysl dějin je možno pochopit, odkrýt pouze v horizontu lidského bytí. Vlastním smyslem, bytností dějin je podle něj dějinnost člověka, tj. možnost stát se dějinným. Z díla: Přirozený svět jako filosofický problém, Negativní platonismus, Sókratés, Kacířské eseje o filosofii dějin, Tři studie o Masarykovi, Platón a Evropa, Evropa a doba poevropská aj.

Vytvořeno: 4. 12. 2000
Aktualizováno: 12. 6. 2021
Autor: JC