neorealismus

Literatura / Výtvarné umění / Film a TV

[Italsky neorealismo] – směr v italské filmové tvorbě, v literatuře a malířství 40. až 50. let 20. století vzniklý v boji za protifašistické, demokratické umění. V malířství se neorealismus obrátil k realistickým tradicím umění renesance, baroka a předchozího století (Caravaggio, G. Courbet) a navázal na antifašistické náměty předválečného období (postkubismus Picassův). Pod heslem Realismo vystoupila poprvé skupina umělců (R. Guttuso, G. Mucchi, A. Fizzinato, *1910, R. Birolfi, *1906 – †1959) na bienále v Benátkách v roce 1950. Jejich cílem bylo zobrazeni angažované, protiválečné, revoluční a sociální tematiky, pracovního prostředí a později i lyrických námětů (A. Pizzinato). Malby charakterizuje pevná figurální kompozice, výrazná plasticita, jasná prostorovost a barevnost, často stupňovaná k dramatickému a expresívnímu výrazu. K neorealistickému hnutí se hlásili též francouzští umělci (A. Fougeron, B. Taslitzky, *1911) a mexická škola monumentální nástěnné malby, vycházející z tradic lidové grafiky. Směřovala k sociálně angažovaně, realistické tvorbě (představitelé: D. Rivera, J. C. Orozco, R. Tamayo, *1900, D. A. Siqueiros). V literatuře se neorealismus projevil zejména v próze (E. Vittorini, F. Dovine, V. Pratolini, A. Moravia, C. Pavese, I. Calvino, C. Leví, C. Cassola). Postavy hrdinů ztělesňovali převážně prostí lidé, v nichž neorealisté spatřovali protagonisty dějin (R. Viganová, Anežka jde na smrt), působila i snaha kriticky se vyrovnat s obdobím fašismu (C. Leví, Kristus se zastavil v Eboli), v próze byla líčena přítomnost poválečné Itálie s jejími sociálními problémy. Myšlenkovou a uměleckou stránku neorealistické kinematografie formovaly filmové a teoretické práce S. M. Ejzenštejna, V. I. Pudovkina, tvorba francouských režisérů a to zejména R. Claira, J. Renoira a M. Carného. Pravdivě a kriticky zobrazovala sociální situaci a protestovola proti stávajícímu společenskému pořádku. Realistická metoda byla zdůrazněna reálným exteriérovým prostředím, v němž se filmy natáčely, a účinkováním neherců (naturščiků). Za první neorealistický film je považován Rosselliniho Řím, otevřené město z roku 1945. Dalšími představiteli neorealismu byli scenárista a teoretik C. Zavattini, dále režiséři V. De Sica, G. De Santis, L. Visconti, C. Lizzani, P. Germi, R Castellani, A. Lattuada a další.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 2. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alberto Lattuada, Armando Trovajoli, Gabriele Mucchi, italská kinematografie, neherec, reál filmový, Štefan Žáry.