feudalismus

[Latina], historický typ třídně antagonistické

společnosti. Přechod od antiky

k feudalismu se v Evropě uskutečňoval jednak na základě „syntézy“ pozdně antických společenských vztahů, prostoupených již feudálními prvky (kolonát

) s rodově kmenovými společenskými vztahy „barbarů

“ usazujících se na území západořímské říše a jednak bez této syntézy (v severní, střední a východní Evropě). Zatímco v prvním případě postačilo, aby feudálové převzali většinou osobně nesvobodné bezprostřední výrobce (otroky

, kolony) pracující na latifundiích

a učinili z nich feudální poddané odvádějící feudální rentu, ve druhém případě si musela třída feudálů podmanit osobně svobodné příslušníky kmenů. K tomu neměli jednotliví feudálové dosti sil, proto se ve většině případů stal prostředníkem stát, který nejenom provedl toto podmanění, nýbrž se také stal kolektivním orgánem vládnoucí třídy zajišťujícím vybírání feudální renty a její distribuci mezi jednotlivé feudály. Teprve během času přecházela půda i lidé do vlastnictví i jednotlivých feudálů. Pro feudalismus je určující monopolní vlastnictví základního výrobního prostředku – půdy – třídou feudálů, propůjčovaného do držby bezprostředním výrobcům – poddaným záměnou za odvádění feudální renty. Forma pozemkové renty postupně měnila z roboty

(bylo nutno zajistit přímé donucení k práci) na naturální dávky, kdy výrobce byl zainteresován na intenzitě své práce, neboť teprve z hotového výrobku si mohl část ponechat. Později se z ní vyvinula peněžní renta, kdy poddaný odváděl stanovené peněžní částky. Nutnost přizpůsobení mocensko-politické nadstavby novým ekonomickým podmínkám a nástupu buržoazie jako nové vládnoucí třídy vyvolávala četné buržoazní revoluce, jež postupně v 18.–19. století odstranily feudalismus i jako státní zřízení.