otrokářství

Politologie / Sociologie / Ekonomie

Systém využívání práce osobně nesvobodných lidí, kteří jsou předmětem vlastnictví (otroci) a kteří zůstávají otroky buď na určitou dobu (možnost vykoupit se, vypršení trestu, odpracování dluhu) nebo na celý život (s možností propuštění). V některých společnostech bylo postavení otroků dědičné. Pojem otrokářství je používán také jako označení obchodu s otroky. Existence otroků jako pracovních sil je doložena v historických a etnografických pramenech prakticky z celého světa od starověku po současnost. Otroci existovali v předtřídních společnostech (indiánské kmeny severozápadního pobřeží Ameriky, horské kmeny v Asámu, některé skupiny v jihovýchodní Asii, řada oblastí v Africe). Otroci v těchto společnostech tvořili skupinu, která svým ekonomickým významem a početností nerušila existující výrobní vztahy. Navíc velká část otroků byla zpravidla vykoupena (odpracováním dluhu, zaplacením výkupného) nebo se stala členy příbuzenské skupiny svého bývalého majitele. Pouze v Africe a v 18. až začátkem 19. století i na severozápadním pobřeží Ameriky se získávání otroků a obchod s nimi staly významnou formou podnikání. V žádné z těchto společností nenabylo otrokářství charakteru společenskoekonomické formace jako tomu bylo v antickém Řecku a Římě a s určitými odchylkami ve starověké Mezopotámii, Egyptě, Číně a Indii. Postavení otroků ve společnosti i jejich podíl na celkové výrobě se v různých částech světa lišil. V Číně převážně pracovali v domácnostech (dlužníci), tzv. státní otroci (trestanci) v dolech a na jiných pracovištích vlastněných státem (cesty, velké zavodňovací nebo dopravní kanály, některé stavby). Podobná situace byla i v Mezopotámii a v Egyptě, kde vedle soukromě vlastněných otroků pracujících v domácnostech a dílnách majitelů existovali státní otroci, používaní pro práci na velkých stavebních projektech, v dolech ap. Vrcholné a klasické formy nabylo otrokářství v Řecku, kde jsou otroci doloženi od doby mykénské. Rovněž v homérských básních vystupuji otroci (muži jako pastevci, ženy v domácnostech basileů). V Athénách odstranil Solón na počátku 6. století př.n.l. dlužní otroctví a otroci pak byli získáváni nejčastěji koupí. Zotročováni bývali i zajatci za válek mezi řeckými státy. Otroci byli zaměstnáváni v řemeslnických dílnách a zvláště těžce pracovali v rudných dolech a ve mlýnech. Otrok mohl získat movitý majetek a z otroctví se vykoupit. V Římě bylo dlužní otrokářství zrušeno v 2. polovině 4. století př.n.l. Otroci byli pak získáváni zejména z řad válečných zajatců. Velký počet otroků se do Itálie a na Sicílii dostal v důsledku výbojných válek ve 2. století př.n.l. a jejich práce bylo využíváno především na vel kostatcích. Pracovali i v dolech, lomech, mlýnech a v domácnostečh bohatých Římanů. I římští otroci mohli mít osobní majetek (peculium) a v některých případech byli propouštěni na svobodu. Projevem odporu byly útěky i ozbrojená povstání. Za římského císařství se počet otroků v zemědělství snížil a otroctví bylo nahrazováno kolonátem. Privilegovanou kategorii tvořili tzv. císařští otroci, kteří zastávali důležitá místa ve státním aparátě. Ve středověku bylo v Evropě užívání otrocké práce omezeno na některé zvláší namáhavé a nebezpečné práce, většina otroků byli zajatci (Maurové, Turci, Mongolové, Slované). Od 14. až 15. století bylo zakazováno zotročování křesťanů. Nový rozkvět otrokářství nastal v 16. století, kdy otroci začali být využíváni pro práci na plantážích v Americe. V Latinské Americe byli původně zotročováni Indiáni, ale po zavedení jiných forem vykořísťování (milta, encomienda) začali být přiváženi otroci z Afriky. Dalšími významnými důvody bylo prudké snížení počtu pracovních sil v Karibské oblastí, snaha zabránit útěkům otroků do domovských oblastí i úsilí předejít vzpourám místního obyvatelstva. Většina afrických otroků pocházela z vnitrozemí, kde je zajímali lovci otroků z pobřežních oblastí. Obchod s otroky se stal významným zdrojem příjmů některých afrických států na pobřeží Guinejského zálivu. Ve východní Africe se na zajímání otroků přímo podíleli i arabští otrokáři. Dopravu do Ameriky a prodej otroků zajišťovali Evropané (Portugalci, Britové, Nizozemci, Francouzi). Odhaduje se, že v letech 1701 až 1810 (v době největšího rozkvětu novověkého otrokářství) bylo z Afriky násilím odvezeno a zotročeno přes 6 miliónů lidí, z nichž asi 2/3 byly určeny pro plantáže v oblasti Karibského moře (v 19. století hlavně na Kubu). Otrokářství ve středověku a v novověku nemělo charakter společenskoekonomické formace, bylo reakcí na prudce rostoucí potřebu pracovních sil v koloniích. Po zákazu otrokářství a obchodu s otroky ve Velké Británií (1807) a později v dalších zemích v podstatě v polovině 19. století ustal příliv nových otroků z Afriky. Nejvýznamnějším uživatelem otrocké práce byly v polovině 19. století kolonie v Karibské oblasti a USA. Jedním z hlavních sporných bodů války Severu proti Juhu byla otázka další existence otroctví v USA. S postupným zánikem hospodářských předpokladů existence otrokářství tento systém zanikl, i když místy (přes všeobecný zákaz) je práce otroků nebo podobně znevolněných lidí využívána nadále (zejména v zemědělství). Viz také otroctví, otrokářská společenskoekonomická formace.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 3. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Bartholomäus Welser, Benjamin Franklin, feudalismus, Saíd.