funkce

Vztah mezi dvěma objekty nebo skupinami objektů, při němž změna jednoho z nich je provázena změnou druhého. Funkce může být pojímána z hlediska svých výsledků, jež jsou příznivé, neutrální nebo nepříznivé (eufunkce, afunkce, disfunkce), z hlediska souvztažnosti změn různých parametrů funkční závislosti anebo z hlediska vzájemné závislosti v rámci určitého celku. Pojem funkce, do vědy zavedený G. W. Leibnizem, se stal jedním ze základních filozoficko-vědních pojmů, zvláště v souvislosti s rozšířením metod výzkumu funkcionálních závislostí v různých vědeckých oborech. V teorii poznání rozvinul funkcionální přístup nejsoustavněji novokantovec E. Cassirer. Soudil, že lidské poznání není zaměřeno na pochopení podstaty (substance) objektu výzkumu, nýbrž na stanovení vzájemných vztahů mezi objekty, tj. na formulaci vzájemných závislostí, tedy funkcí, jež umožňují zákonitý přechod od jednoho objektu k druhému. Zkoumání funkčních a dále strukturálních a dalších vztahů je spjato s rozšířeným pojetím determinismu. Funcionální přístup se používá zejména v biologických a společenských vědách v souvislosti se studiem chování cílově zaměřených soustav. Pozitivistická metodologie staví neopodstatněně výzkum funkce, funkcionalismus, do protikladu k principům historismu a příčinnosti, jako by funkční závislosti byly „dány bezprostředně“ ve zkušenosti.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 11. 2020
Autor: -red-