strukturalismus

[Strukturalizmus, latina], směr v oblasti humanitních věd, spojený se strukturně funkcionální metodou, s modelováním, sémiotikou, formalizací a matematizací v lingvistice, literární vědě, etnografii, sociologii, psychologii a dalších oborech. Předmětem strukturalistických výzkumů je nakonec kultura jako soubor znakových systémů, tj. jazyk, umění a literatura, věda, náboženství a mytologie, ale též takové jevy jako móda a reklama. Rozlišuje se strukturně funkcionální metoda v konkrétních vědách a strukturalismus jako filozofie a ideologie svého druhu. Strukturalismus jako konkrétně vědecký směr je spjat se zákonitým přechodem mnoha humanitních věd od popisně empirické úrovně k teoretické úrovni bádání. Historicky byl strukturní přístup použit nejprve v oblasti lingvistiky a odtud se rozšířil do literární vědy, estetiky, etnografie a dalších oblastí zabývajících se člověkem, společností a kulturou. V užším smyslu znamená strukturalismus komplex idejí spojených se strukturně funkcionální metodou. Rozšířen zejména v 60. letech ve Francii (tzv. francouzský strukturalismus): představují jej zejména etnograf a sociolog C. Lévi-Strauss, historik kultury M. Foucault, psychoanalytik J. Lacan (*1901 – †1981) a literární vědec R. G. Barthes; genetickou variantu strukturalismu vytvořil L. Goldmann. V Itálii reprezentuje strukturalismus teoretik umění a spisovatel U. Eco (*1932). Strukturalismus má s pozitivismem společnou snahu o používání metod exaktních a přírodních věd v oblasti věd spol. Prohloubil pozornost k popisu aktuálního stavu objektu, k mimočasovým vnitřním vztahům a vlastnostem, k vnitřní invariantní struktuře objektu. Strukturalismus hledá nejenom stabilní „kostru objektu“, ale též pravidla transformace struktur. Přenáší důraz z prvků na vztahy, z přírodních vlastností objektů na jejich relace, hlásá jednostranně metodologický primát vztahů před prvky soustavy. Z toho vyplývá metodologické prvenství synchronie před diachronií i snaha sestrojovat aktuální struktury cestou syntézy „segmentů“ nebo formálně logicky, respektive matematicky modelováním objektů. Konkrétně vědecký strukturalismus přistupuje ke kultuře jako ke znakovému systému, v němž je nejdůležitější jazyk, do něhož však náleží i věda, umění, mytologie a náboženství, zvyky, móda ap. Podobně jako psychoanalýza usiluje odhalit skryté nevědomé mechanismy lidského chování a myšlení a zbavit subjekt jeho iluzí. Na tomto základě přehodnotil strukturalismus některé tradiční pojmy humanitních věd, jako autor, tvorba, dílo aj. Jako konkrétní metoda osvědčil svou plodnost při studiu primitivních společností, ve folkloristice a dalších oblastech. – Filozofický strukturalismus se projevuje jednak ve filozofických idejích vědců – stoupenců strukturalistické metody, jednak jako vlastní strukturalistická filozofie. Absolutizuje jednotlivé metodické postupy a jejich kategorie struktury, vztahu, formy, diskontinuity, návratu a vytváří jeden ze systémů a směrů pozdně buržoazní filozofie zaměřené proti materialistické dialektice a historickému materialismu. Ve filozofii strukturalismu lze identifikovat prvky pozitivismu a novopozitivismu, scientismu a idealistického racionalismu, ale též motivy „filozofie života“ s jejich ahistoričností, kultem formy a představami o „smrti člověka“. Za strukturalistickým formalismem se koneckonců skrývá objektivní společenský konflikt monopolistické buržoazie se zákonitostí dějin, který je na půdě buržoazního světového názoru nepochopitelný a který vysoce zprostředkovaně motivuje interpretace struktur, procesů, událostí, „věčného návratu“ ap. Odtud pramení i pokusy povýšit strukturalismus na vůdčí ideu a univerzální koncepci současné vědy a filozofie. – Strukturalismus v jazykovědě zkoumá vztahy mezi jednotkami jazyka jako uspořádaného celku. Ke klíčovým pojmům patří vedle struktury a systému též rozlišení mezi langue a parole, dále jazykové synchronie a jazykový znak. Většinu z nich zavédl do lingvistiky F. de Saussure. Na něho navázaly strukturalistické školy pražská, kodaňská (L. Hjelmslev ), v Americe pak škola tzv. deskriptivismu (L. Blomfield, *1887 – †1949). – Strukturalismus v estetice a literární vědě chápe umělecké dílo jako strukturní celek, jenž je víc než pouhý součet jeho jednotlivých složek. Prohloubil užití exaktních metod při zkoumání uměleckých forem, zejména verše. Jednostrannost estetického a literárního strukturalismu plyne zejména z nedoceňování uměleckého díla jako odrazu skutečnosti a nepochopení umění jako specifické součásti ideologie. – Strukturalismus v psychologii vystupuje jako metodologická orientace, jež vymezuje předmět psychologie jako dynamickou strukturu psychických obsahů, procesů a jevů, založený na předpokladu zákonité uspořádanosti strukturovaných celků. Na rozdíl od elementové psychologie, představované zejména asocianismem, neklade strukturální psychologie důraz na prvky vytvářející skládáním duševní život člověka, ale snaží se co nejdůsledněji uplátnit strukturální hlediska v teorii i metodě. Vedle tří základních koncepcí předmětu psychologie (psychika jako duše, jako procesy zprostředkované vědomím a jako projevy chování) vytvořil strukturalismus prostor pro vznik čtvrté koncepce, v jejíchž dimenzích se nejpronikavěji prosadila tvarová (celostní) psychologie (gestaltismus), budující svá východiska kolem ústředních pojmů struktury, celku, tvaru, totality, organizace a komplexu. Termíny jednotlivých gestaltistických škol, speciální tvarové teorie (Köhlerova teorie izomorfie a ekvipotenciality, teorie homologie a struktur P. Guillauma, *1878 – †1962, a M. Merleaua-Pontyho ) i četné postuláty strukturální psychologie (apriorní danost psychologických struktur formulovaná v tzv. postulátu bezprostřednosti) vedly k jednostrannostem psychologického strukturalismu, které se projevují i mimo rámec gestapismu, například v psychologických koncepcích J. Piageta. Působení strukturalismu v české filozofii a vědě bylo značné. Půdu mu připravily silné pozitivistické tradice i značný vliv nietzschovství a pragmatismu. Český představitel filozofického strukturalismu J. L. Fischer dospěl přes pozitivismus a sociálně pojatý pragmatismus ke své „skladebné filozofii“, v níž kategorii příčinnosti nahradil funkčními vztahy a materiální jednotu světa „věčným řádem“ kvalitativně rozrůzněných druhů pluralisticky chápané skutečnosti. Strukturalismus literárněvědný a estetický rozpracoval hlavně J. Mukařovský, který na rozdíl od původního výlučného zájmu o techniku stavby literárního díla a proti psychlogizaci estetiky zkoumal strukturu jako jednotu protikladů a vývoj struktury i ve spojení se sociologickými aspekty včetně autorských individualit. Historicky vykládal proměnlivé vztahy mezi poznávací, estetickou, politickou a jinou funkcí díla při akcentu na funkci estetickou. Pro něho a řadu dalších badatelů, užívajících strukturně funkční metody, je charakteristická sílící kritika jednostranností obecného strukturalismu z hlediska teorie odrazu a materialistické dialektiky.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 11. 1. 2004
Autor: -red-

Odkazující hesla: ahistorismus, André Marchal, dějiny umění, Felix Vodička, George Caspar Homans, Josef Ludvík Fischer, Marcel Mauss.