Annie Girardot

Biografie / Herectví

[Žirardo], *25.10.1931 (Paříž, Francie) – †28.2.2011 (Paříž, Francie), francouzská filmová a televizní herečka. Když jí byly čtyři roky, zemřel jí otec a ona zůstala sama s matkou a bratrem, za války pobývala v Normandii. Stejně jako matka se stala zdravotní sestrou, při zaměstnání navštěvovala herecké kurzy a v roce 1949 začala studovat herectví u Henriho Rollana na pařížské konzervatoři. Vystupovala na malých scénách, tančila v kabaretech a v roce 1954 získala angažmá v divadle Comédie Française, kde se dočkala prvních úspěchů a ocenění ve hře Jeana Cocteaua Psací stroj a poté v dramatu Muž se zlatými klíči (hra byla později zfilmována), v němž si ji povšiml italský režisér Luchino Visconti, který ji obsadil do svých dvou inscenací (Dva na houpačce a Po pádu) a později do filmu Rocco a jeho bratři. Na jevišti (v divadle setrvala do roku 1957) hrála především komediální role, ale její začátky ve filmu se vyznačovaly temnějšími a tragičtějšími epizodními úlohami v nepříliš zdařilých filmech. Debutovala v pětadvaceti letech ve snímku Třináct u stolu, který však nevzbudil žádný ohlas a dnes patří k zapomenutým. V roce 1958 si zahrála po boku Jeana Gabina v detektivce Maigret klade past, ale přelom v její kariéře nastal až v roce 1960, kdy vytvořila postavu nešťastné milánské prostitutky Nadi ve slavném filmu Rocco a jeho bratři. Během natáčení se seznámila s italským hercem Renatem Salvatorim, s nímž hrála v několika filmech a za něhož se v roce 1962 provdala (v témže roce se jim narodila dcera Giulia). V 60. letech působila střídavě v Itálii a ve Francii a pod vedením významných režisérů (mj. Marco Ferreri či Claude Lelouch) vytvořila několik portrétů rozporuplných mladých žen pochybných charakterů. Mezinárodní úspěch se dostavil v roce 1965 díky roli osamělé Kay v melodramatu Tři pokoje na Manhattanu a koncem 60. let nastal v její kariéře prudký vzestup, zejména po úspěšném snímku Žít a užít (1967), v němž vytvořila roli podváděné manželky televizního reportéra. Ač nebyla oslnivě krásná, v 70. letech stanula na vrcholu popularity, byla mimořádně oblíbenou herečkou, jejíž četné role se staly symbolem raného francouzského feministického hnutí (ona sama však nebyla s feminismem nikdy spojována). Často představovala emancipované a sebevědomé ženy se silnou vůlí, ženy nezávislé a mnohdy osamělé, které se s odvahou a trpkým humorem potýkají se složitostmi života. Zářila zejména ve společensko – kritických dramatech Andrého Cayatta (Není kouře bez ohně, Prožít si své peklo), suverénně ale zvládala i komediální role. Hrála po boku hereckých velikánů té doby (Marcello Mastroianni, Lino Ventura, Yves Montand, Philippe Noiret, Claude Brasseur, Jean-Paul Belmondo, Jean-Pierre Cassel, Jean Rochefort, Louis de Funés aj.), svým uměním dokázala utáhnout celý film a méně výrazná díla pozvednout nad běžný průměr. Počátkem 80. let však došlo ke zbrzdění skvěle vybudované kariéry, a to z důvodů soukromých (rozvod s Renatem Salvatorim, problémy s dcerou) i profesionálních – v té době si se svým novým partnerem, scenáristou a režisérem Bobem Decoutem, pronajala divadlo Casino de Paris, ale projekt skončil totálním finančním krachem. Byla osočována tiskem, stáhla se do ústraní a od té doby účinkovala většinou v televizních filmech a seriálech. Její návrat před filmovou kameru v polovině 80. let nevzbudil velký ohlas a ona sama si vybírala spíše zajímavé projekty méně známých režisérů. Jejími posledními výraznějšími filmovými úspěchy byly role paní Thénardierové v moderním přepisu Hugova román Bídníci 20. století a role tyranské matky v dramatu Pianistka (za obě získala hereckého Cézara). V roce 1989 vydala autobiografickou knihu Žít láskou. Její bohatá kariéra se uzavřela v roce 2007, kdy se objevila před kamerou naposledy a kdy již trpěla Alzheimerovou chorobu, na jejíž následky zemřela ve věku nedožitých 80 let. Její dvorní a excelentní českou dabérkou byla Věra Galatíková (*1938–†2007), která jí propůjčila hlas natolik mistrovsky, že s ní bude navždy spojována.

Vybraná filmografie: adaptace divadelní hry Marc-Gilberta Sauvajona Třináct u stolu (1956), vánoční pohádková romance Země, odkud přicházím (1956), kriminální drama podle románu Georgese Simenona Maigret klade past (1958), sociální drama o osudech početné rodiny lukánských vystěhovalců Rocco a jeho bratři (1960), povídkový snímek o ženách a jejich láskách Francouzka a láska (1960), drama na motivy románu G. Simenona Nevítaný dědic (1962), drama o počátcích dělnického hnutí v průmyslovém městě Stalo se v Turíně (1963), komedie Nejkratší den (1963), drama na téma rozvodu v Itálii Vyhnáni z manželství (1963), krutá satira na obchod s lidskými zrůdami Žena opice (1963), komedie podle stejnojmenné literární předlohy Andrého Couteauxe Pán ze společnosti (1964), komorní melodrama o citovém vzplanutí podle románu G. Simenona Tři pokoje na Manhattanu (1965; Volpiho pohár za herecký výkon na MFF v Benátkách), melodrama o zklamané a podváděné manželce Žít a užít (1967; Cena za herecký výkon na festivalu v Mar del Plata), drama na motivy románu M. F. Dostojevského Běsi pod názvem Brzy bude konec světa (1968), satira na hypertrofii erotiky v životě Erotissimo (1968), drama Dillinger je mrtvý (1969), komedie Muž, který se mi líbí (1969), dramatický obraz postapokalyptického světa zničeného epidemií Sémě člověka (1969), jako protest proti trestu smrti zamýšlené drama Život, láska, smrt (1969), podle skutečné události natočené a Zlatým glóbem oceněné drama profesorky zamilované do svého žáka Zemřít na lásku (1970), komedie Nepije, nekouří, nedroguje, ale… povídá! (1970), komedie Novicky (1970), komorní příběh o setkání dvou osamělých starších lidí Stará panna (1971), kriminální drama z prostředí podivné léčebny Léčba šokem (1973), drama zkompromitovaného provinčního politika Není kouře bez ohně (1973), komedie Facka (1974), komedie Juliette a Juliette (1974), drama podle románu Raymonda Danona Cikán (1975), psychologické drama lékařky, která tváří v tvář zhoubné nemoci bilancuje svůj život, Nejcennější, co mám (1976; Cézar za herecký výkon), drama z Chile po Pinochetově převratu Prší na Santiago (1976), milostná komedie Případný sňatek možný (1976), psychologicko – kriminální drama rodiny, které bylo uneseno dítě, Prožít si své peklo (1977), drama Poslední polibek (1977), hvězdně obsazená komediálně dramatická moralita o zácpě na dálnici Silnice Řím – Neapol neprůjezdná! (1978), kriminální thriller Láska s otazníkem (1978), kriminální komedie Něžné kuře (1978), komedie Jeden hot a druhý čehý (1978), komedie na motivy novely Petera Markse Mluv, mluv, zajímáš mě (1979), komedie o trampotách permanentního štvance se slabostí pro ženy Sukničkář (1979), kriminální komedie a volné pokračování snímku Něžné kuře pod názvem Ukradli torzo Jupitera! (1980), kriminální drama Černý talár pro vraha (1980), komedie Celou dlouhou noc (1981), melodramatický příběh o náhlé osamělosti Život jde dál (1981), drama matky, která chce pomstít smrt své dcery, Černá listina (1984), drama židovské rodiny v době nacistické okupace Nečekaná zrada (1985), televizní seriál Soukromé zločiny (1992), moderní přepis románu Victora Huga s dějem přeneseným do okupované Francie Bídníci 20. století (1995; Cézar za herecký výkon ve vedlejší roli), televizní komedie Obchod století (1997), drásavá psychologická studie vše ničícího zvráceného charakteru podle románu Elfriede Jelinekové Pianistka (2001; Cézar za herecký výkon), drama Epsteinova noc (2002), romantická komedie Jak sbalit superkost (2005), psychologické drama Utajený (2005), drama na téma nefunkční rodiny Rok v mém životě (2006), drama Christian (2007).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 8. 2023
Autor: PST

Odkazující hesla: francouzská kinematografie.