židovské náboženství – judaismus

Judaismus – monoteistické

náboženství vytvořené během 1. tisíciletí př.n.l. palestinskými Židy. Jedno z hlavních světových náboženství. Protože božský řád je zprostředkován hebrejským zákonodárcem a prorokem Mojžíšem

přijetím zákonu na hoře Sinaj, nazývá se také mojžíšským náboženstvím. Prameny židovského náboženství tvoří Starý zákon, zvláště Tóra

a pozdější Talmud

. Tóra (pět knih Mojžíšových, Pentateuch) předčítaná při náboženských obřadech (bohoslužbách) v synagógách

, není historicky jednolitý celek. Literárněhistorická kritika všech pěti knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium) prokázala, že současný komplet vznikal ze starších textů (asi v 13. až 6. století př.n.l.) připisovaných tradicí Mojžíšovi (odtud Mojžíšův zákon) v průběhu pěti století (asi do 5. století př.n.l.) společně s textem šesté knihy Starého zákona, Knihy Jozue. V souvislosti s tím se hovoří o tzv. šesti knihách, resp. o Šestikniží. V 10. až 9. století př.n.l. vznikl v Judeji text známý dnes pod názvem Jahvist. Charakteristickým znakem této části Šestikniží je, že Bůh zde vystupuje jako Jahve a v náboženské zkratce vyjadřuje ideologii i politické zájmy jižního území Palestiny (Judsko, judské království). Prakticky současně, resp. o několik desetiletí později vznikl v severní části země text známý jako Elohist, v němž se hovoří o Bohu v množném čísle (Elohim) a jenž odráží podmínky a zájmy izraelského království. V 7. století př.n.l. vznikla verze třetího textu, který se stal součástí tóry pod názvem Deuteronomium. Pravděpodobně v období babylonského zajetí či krátce po něm vznikly texty tvořící tzv. kněžský kodex. Kolem roku 444 př.n.l. Ezdráš tyto prameny uspořádal a na širokém lidovém shromáždění vyhlásil obnovu platnosti zákazů a předpisů obsažených ve starozákonních knihách, čímž de facto nábožensky reglementoval platnost tóry. Charakteristickým rysem židovského náboženství je víra v jedinost, jedinečnost a výlučnost boha Jahva, který si zvolil Židy za svůj vyvolený národ, skrze nějž zřídil mesianistické království boží, říši míru, jíž má počít nová historická epocha. Představy o výjimečnosti a o zvláštním mesianistickém poslání Židů, které se od konce 19. století staly součástí ideologie sionismu

, jsou úzce spjaty s monoteistickou centralizací a absolutizací univerzální (tj. v náboženském smyslu neomezené) božské síly v kultu původního kmenového božstva Jahva, jehož jméno symbolizující náboženskou ideu všepronikající boží svrchovanosti bylo v důsledku tabuizace nahrazováno opisnými tvary (Adenai). Mezi vyvoleným národem Židů a Jahvem platí smlouva zavazující Židy neuctívat jiného Boha a dávající jim za to vládu nad Palestinou. Vnějším symbolem této smlouvy je rituální obřízka. Život národa i jednotlivců se řídí přesnými předpisy (tóra) a později tradicí (talmud), a to často až do nejmenších podrobností (kasuistika). Židovské obce řídí kněží, rabíni

, kteří jsou zároveň knižními učenci. Náboženský kult je omezen na čtení a výklad tóry a modlitby. Soustředuje se na shromáždění v synagóze v den sabatu

(židovské soboty) a prostřednictvím různých obřadů směřuje k získání milosti boha Jahva a k plnění jeho přikázání. Rituály židovského náboženství tvoří modlitba, mezuza

a cicit, kapores, lulav a tašlich, košer

a trejfe, obřízka

a rituální očisty

. Vedle modlitby, postavené v náboženské rovině na předpokladu neomezené síly slova, předepisují židovští duchovní věřícím umisťovat určitým způsobem mezuzu (pergamen se dvěma pasážemi z Deuteronomia, připevňovaný v pouzdru u dveří) a nosit cicit (amulet v podobě střapce na modré tkanici, zavěšovaný pod svrchním oděvem). Kapores (smírčí oběť konaná v předvečer svátku soudného dne), lulav (rituální obřad s palmovou ratolestí konaný ve dnech svátku stánků) a tašlich (magický obřad konaný v den židovského nového roku – roš-hašana) představují rituály navazující svou podstatou na obřady starověkého judaismu. Rituální třídění potravin na košer a trejfe odráží náboženský systém příkazů a zákazů vycházejících z tradic konzervativního náboženského systému. Prastarý a rozhodně nejen židovský obřad obřízky byl vykládán jako výraz „znamení zákona“ a přináležitosti k náboženství Jahva až v období třídní společnosti. Stejný vývoj lze zaznamenat u rituálních očist (modlitby doprovázené omýváním rukou ve speciálním bazénu s dešťovou či pramenitou vodou), vycházejících pravděpodobně z životodárné schopnosti vody vytvářející představu její posvátnosti. Systém rituálů židovského náboženství je svázán s židovskými svátky, které jsou uspořádány podle lunárního kalendáře, takže jsou svátky pohyblivými. V jejich obsahu a charakteru se odráží historicky velmi vzdálená struktura života kmene, rodu či patriarchální rodiny, orientovaná v období otrokářského státu na centralizovaný kult boha Jahva. Nejdůležitější místo mezi židovskými svátky zaujímá svátek pesach

, dále šavuot

, svátek stánků a svátek soudného dne s předcházejícím dnem nového roku (roš-hašana). Důležitou roli v židovském kultu hrají půsty, osvobozující údajně člověka od jeho existenčních pout a sbližující ho s Bohem. Židovské náboženství se v důsledku své vyhraněné orientace na zákony vyznačuje silným etickým a právním akcentem. Je jedním z mála náboženství, jež se uchovala z doby starověku (ortodoxní judaismus). V náboženských dějinách lidstva sehrálo židovské náboženství značnou roli. Již za existence židovského státu se vytvořila početná centra Židů v diaspoře, jež se po dobytí Jeruzaléma rozšířila na pobřeží Středozemního moře, Pyrenejského poloostrova, v severní Africe i v západní Evropě. Mezi stoupenci židovského náboženství vznikaly četné sekty a šířila se mystická učení, jež (spolu s proudem ortoxního judaismu) výrazně ovlivnily vznik a formování křesťanství

.