rabín

[Hebrejština], rabbi – původně čestný titul znalce, učitele a vykladače posvátných textů judaismu, který se ujal v posledním století před vyvrácením židovského státu. Podle pozdějších výkladů existovaly tři stupně čestných titulů: rab (učitel před ordinací), rabbi (ordinovaný učitel) a rabbóní (mistr či učitel ve smyslu „můj pán“). – V judaismu kněz a soudce, spravující nejen náboženství, ale i hospodářský a politický život v židovské obci. Úlohu duchovních, tj. znalců Talmudu jako oficiálního výkladu starozákonních textů a vykonavatelů bohoslužebných obřadů začali rabíni vykonávat v 11. století ve Španělsku. Za „otce“ západoevropského rabínství se pokládá J. Gerson, který zavedl cherem (prokletí a vyobcování ze židovské obce spojené s rituálem ponižujícím lidskou důstojnost s důsledkem sociální izolace vyobcovaného jedince či skupiny). Ve středověkém Španělsku, Francii, Německu a Polsku jmenoval hlavního rabína panovník, někdy též katoličtí biskupové. V carském Rusku existovali rabíni církevní (náboženské otázky) a rabíni státní (vedení matričních knih, evidence sňatků). Kolegium rabínů, rabinát, interpretuje přikázání Talmudu a přizpůsobuje je sociálním a společenským podmínkám; je iniciativní při usměrňování duchovního a politického života židovského obyvatelstva v příslušných podmínkách jejich existence (v současném Izraeli vykonává též některé státní funkce). – Náboženské učení rabínů vytvořilo tzv. rabínskou tradici, které byl často mylně přisuzován charakter mysticismu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 1. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Karol Efraim Sidon, Talmud, Židovské náboženské obce, židovské náboženství – judaismus.