bůh

Náboženství

Základní náboženská kategorie; vztažný bod náboženského světového názoru na určitém stupni historického vývoje lidstva; abstrakcí vytvořený obraz nadpřirozené bytosti či síly ovládající člověka do té míry, že se mu stává předmětem víry a náboženských kultur. Představu takto chápaného boha umožnilo zejména animistické a fetišistické myšlení člověka v době prehistorické. Na raných stupních vývoje náboženství se vytvářejí kmenová, národní a státní božstva s antropomorfními (polidšťujícími) rysy. Bohové silnějších etnických celků získávají výsadní postavení (například starožidovský Jahve, původně kmenový a místní bůh, se stal sjednocením židovských kmenů v jednotném státě jediným bohem Židů). Historicky se nejdříve objevuje polyteismus, jehož složitými proměnami vzniká představa jediného, univerzálního a všemohoucího boha, vlastní monoteismu (náznaky již u staroegyptského boha Amenré). Vývoj monoteistických náboženství přinesl vznik teologie, jejímž jádrem se stalo náboženské filozofické učení o bohu jako duchovní bytosti. Idea boha se stala předmětem ostrých sporů nejen mezi teology různých náboženství, ale i v samotné filozofii (například panteismus chápe boha jako neosobní sílu vlastní přírodě a s ní často totožnou). Teologie a idealistická filozofie rozvinuly speciální učení o důkazech jsoucnosti boha (kosmologických, teleologických a ontologických). Neopodstatněnost těchto důkazů prokázal I. Kant, i když sám spatřoval v bohu nezbytný požadavek praktického rozumu. Důslednou vědeckou kritiku ideje boha podal až marx na základě odhalení sociálních, třídních gnoseologických, psychologických a jiných kořenů víry v boha.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 31. 8. 2002
Autor: -red-

Odkazující hesla: arianismus, Baal, spasení, večeře Páně, věčnost, zdravý rozum.