středověká filozofie

Filozofie

Filozofie západoevropské feudální společnosti rozvíjející se od pádu římské říše (5.století ).až do vzniku rané kapitalistické společnosti (14.–15. století). Antické filozofické dědictví upadlo do zapomenutí, na začátku středověku byly známy jen práce Porfyria, Boëthiovy latinské komentáře k Aristotelovým spisům a k logice, část Platónových dialogů a spisy novoplatoniků; z Aristotela jen Organon. Znalost Aristotela se rozvíjela až ve stadiu vrcholné scholastiky, kdy byl překládán přímo z řečtiny. Filozofie se pěstovala v klášterních školách a sloužila výhradně k výchově kněží a církevních hodnostářů. Nepředpokládalo se zkoumání skutečnosti, ale povinností filozofie bylo rozumově zdůvodnit a učinit srozumitelné všechno, co hlásala víra jako neotřesitelnou pravdu. Filozofie nebyla svobodným oborem, ale stala se „služkou teologie“. Filozofie vlastně jen tlumočila filozofické aspekty křesťanské ideologie. Důležitou roli při formování středověké filozofie sehrál J. S. Eriugena, který v duchu novoplatonismu a panteismu ovlivnil západoevropskou vzdělanost i lidová kacířská náboženská hnutí. Při objasňování dogmat víry vyvstaly před středověkou filozofií složité problémy vztahu jedinečného k obecnému a reálnosti obecného. V závislosti na způsobu řešení otázky vypracovala středověká filozofie řadu hledisek, z nichž nejradikálnější byl realismus a nominalismus. Proti krajnostem těchto směrů vystoupil ve 12. století P. Abélard. Řada jeho spisů byla církví odsouzena jako bludy, zejména z podnětu jeho největšího nepřítele francouzského mystika Bernarda z Clairvaux. V polovině 12. století byly do latiny přeloženy hlavní spisy Aristotelovy; jeho učení bylo pozvolna uznáno za filozofický základ křesťanství. Od té doby působili učitelé scholastiky jako vykladači a systemizátoři Aristotela, přizpůsobovali aristotelismus svým náboženským a filozofickým pojmům, dogmaticky si osvojovali zastaralé prvky Aristotelova světového názoru, odmítali hledání nového ve světě. Předními systemizátory středověké filozofie ve 13. století byli Albert Veliký, Tomáš Akvinský a J. Duns Scotus, který, ač sám scholastik, byl největším odpůrcem Tomášovým; jeho filozofie je augustinského ražení, i když v některých ohledech přijímá tomismus. Vedle tří systemizátorů působili ve 13. století někteří vynikající filozofové a vědci, nejvýznačnější byl R. Bacon, v jehož učení již zazníval protest proti feudální spoIečnosti. Nominalismus W.Occama je dalším rozhodnějším vykročením (vedle Bacona a Dunse Scota) k novému věku. Proti scholastice se stavěla i mystika, která kladla autoritu církve níže než svědectví vlastních smyslů a subjektivního poznání. K nejvýznamějším mystickým filozofům patří J. Eckhart; jeho spisy mají převážně charakter kázání, jsou spíše výrazem intenzívního náboženského prožívání, krouží neustále kolem věčného pole mystiky: boha a duše; jeho dílo bylo církví odsouzeno jako kacířské. Duchovní režim středověké společnosti spoutával iniciativu a myšlenkový rozlet těch, kdo se odvážili jít dále. Teprve vznik nového, kapitalistického výrobního způsobu a nového pojetí praktických a teoretických úkolů vědy vedly k postupnému osvobození myšlení z područí středověké filozofie.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 8. 2006
Autor: -red-