Štaufové

Hohenštaufové – římskoněmecká dynastie v letech 1138 až 1254. Původně hraběcí rod ve Švábsku, jako stoupenci sálské dynastie

obdrželi roku 1079 v léno vévodství švábské. Kolonizovali ve Švábsku oblást mezi Dunajem a Kostnickým jezerem a území v Alsasku. Sňatkem dcery císaře Jindřicha IV.

Agnes (†1143) s vévodou Fridrichem (†1105) získali dědictví po sálské dynastii a vystoupili s nároky na římskoněmeckou korunu a říšská panství v Itálii. V roce 1127 byl zvolen druhorozený syn vévody Fridricha Konrád III.

římskoněmeckým protikrálem proti Lotharovi III.

, kterého však podpořila většina německých knížat a papež. Roku 1135 se Konrád vzdal vlády, ale po Lotharově smrti byl zvolen za panovníka proti Lotharovu dědici Jindřichu Pyšnému

z rodu Welfů

. Rivalita s Welfy poznamenala zejména první období vlády Štaufů. Ve své říšské politice usilovali zprvu Štaufové o rozšíření říšských statků jako bezprostředních opor císařské moci (území ve Švábsku, Sasku, Francích a Chebsku, spravovaná ministeriály

). Ve 2. polovině 12. století zahájili expanzívní politiku v Itálii (boj Fridricha I. Barbarossy

s Lombardskou ligou

a s papeži). Za Jindřicha VI.

získali sicilské království, kam přenesli své hlavní sídlo. Před polovinou 13. století usilovali o nabytí dědictví po Babenbercích

(Rakousko, Štýrsko). v roce 1250 ztratili faktickou vládu v Německu, po smrti Konráda VI. i na Sicílii (roku 1266 byla dobyta Karlem I. z Anjou

). Pokus Konradina

o obnovu rodové moci Štaufů roku 1268 skončil jeho porážkou a pogravou. V římskoněmecké říši nastalo po vymření Štaufů období interregna

(bezvládí).