latinský jazyk

Latina – flexivní jazyk italické větve indoevropských jazyků. Původně jazyk Latinů, pak státní jazyk římské říše

. Rozlišuje se několik vývojových stupňů: ve 3.–2.století př.n.l. latina archaická (Plautus, Terentius), v 1. století př.n.l. klasická, tzv. zlaté období (od vystoupení Ciceronova do smrti Augustovy), v 1. století n.l. latina stříbrného období. Od 2.–3. století pronikaly do latinského jazyka prvky lidové řeči; z latiny mluvené (vulgární) se vyvinuly románské jazyky. V období středověku plnil důležitou funkci jazyka literárního, církevního a dorozumívacího. Ve 14.–16. století došlo k rozmachu humanitní latiny, založené na klasických vzorech. Jako církevní, diplomatický, odborný a literární jazyk se latina udržela do novověku. Do přelomu tisíciletí zůstala oficiálním jazykem katolické církve a čerpá z ní vědecká a jiná terminologie.