psychofyzika

Psychologický směr založený počátkem 2. poloviny 19. století G. T. Fechnerem

v návaznosti na elementovou metodologii studia psychických jevů (koncepce počitku byla formulovaná J. Lockem

a dále pak rozvíjená pod vlivem přírodních věd, elementové teorie „pocitů“ a „představ“). Psychofyzika jako nauka o vztahu mezi charakterem podnětové situace a psychickými obsahy se ve svém úsilí o exaktní zkoumání podle vzoru fyziky zaměřila na studium počitků

, jež chápala jako hmotná kontinua charakterizovaná obsahem, intenzitou a dobou trvání. Výzkumy se soustředily jednak na otázku vztahů mezi velikostí (intenzitou) podnětu a odpovídajícím počitkem (studium tzv. podnětových prahů), jednak na otázku doby trvání vzniku počitku v závislosti na době působení podnětu (studium tzv. reakčního času). V první oblasti stanovila psychofyzika dolní práh podnětu (nejmenší velikost podnětu vyvolávající počitek) a horní práh podnětu (maximální velikost podnětu vyvolávající ještě počitek) jako absolutní počitkové prahy, dané schopností čití

(čivostí) organismu. Dále definovala relativní (rozdílový) počitkový práh související s rozdílovou čivostí, který postihuje míru schopnosu jedince vnímat jemné (co nejmenší) rozdíly mezi podněty, a rozlišovací počitkový práh, který je dán rozlišovací čivostí a vzniká tehdy, působí-li na organismus minimálně dva podněty téže modality (zvukové, čichové) současně. Klasická psychofyzika vycházející z experimentu (G. T. Fechner

, M. Weber

, H. Piéron

) dospěla k matematickým formulím, jimiž se pokusila zobecnit objektivně kvantifikovatelnou povahu základních procesů vnímání. Podle nejstarší Weberovy formule je nejmenší postižitelná změna podnětu dána konstantním poměrem změny působící intenzity podnětu; podle Fechnerovy úpravy tohoto vztahu (Fechnerův-Weberův, resp. Weberův-Fechnerův zákon) je intenzita počitku rovna součinu konstanty a logaritmu intenzity podnětu (později se ukázalo, že tento vzorec platí pouze pro středně velké hodnoty podnětu). Novodobá psychofyzika 60. let 20. století (S. S. Stevens) přehodnotila výzkumy klasické („subjektivní“) psychofyziky. Rozpracování nových metod v psychofyzice vedlo zejména ke zdůraznění pravděpodobnostního charakteru všech proměnných a jevů, jež psychofyzika sledovala. – Výzkumy reakčního času (termín byl zaveden v roce1882 něm. fyziologem E. S. Exnerem, *1846 – †1926), navázaly na výsledky fyzikálních a astronomických studií 18. a 19. století a zejména na práci H. Helmholtze

(Fyziologickci optika z roku 1850). Rozvoj studia reakčního času jako složité proměnné závislé na mnoha okolnostech při vysoké interindividuální variabilitě byl podmíněn vývojem přístrojů (chronometr

, kymograf), jež umožily psychofyzice sledovat nejen prosté reakční časy, ale i tzv. disjunktivní reakční časy, hrající důležitou roli při reakcích na souběžně působící podněty. Přes četné omyly způsobené absolutizací fyzikálního přístupu ke studiu psychických procesů přinesla psychofyzika četné podněty pro experimentální psychologii

a psychofyziologii

.