experimentální psychologie

Jeden z hlavních směrů vědecké psychologie, pro nějž je charakteristické především užití experimentální metodiky k získávání teoretických poznatků a jejich aplikaci. Zavedení experimentu do studia psychických jevů (H.von Helmholtz, W.Wundt. G.T.Fechner) sehrálo důležitou roli při vyčlenění psychologie z kontextu filozofie v 19.století a při jejím ustavení jako samostatné empirické vědy. V prvních psychologických laboratořích byly předmětem studia zejména jednodušší psychické procesy (smyslové vnímání, elementární motorické reakce, asociační učení), které byly později nahrazeny komplexnějšími jevy (myšlení). V současné době se experiment používá v různých teoretických i aplikovaných oborech psychologie. Uplatnění principů experimentální psychologie je tím obtížnější, čím komplexnější je předmět zkoumání (sociální chování člověka). Při zkoumání jevů, které nelze laboratorně simulovat (extrémní zátěže), se využívá tzv. přirozených experimentů (náročné expedice, vrcholné sportovní výkony, přírodní katastrofy). Výrazný pokrok v experimentální psychologii znamenalo zavedení metod matematicko-statistické analýzy výsledků a modelování experimentálních situací. Metody multivariační analýzy a zpracování dat umožňují zkoumat složité závislosti mezi rozsáhlými soubory proměnných, také otevírají cestu k řešení takových problémů společenské praxe, jež se dosud exaktnějšímu zkoumání vymykaly.