obranné mechanismy

Defenzívní mechanismy – různé typy psychických reakcí, jimiž se S. Freud a jeho žáci (zejména A. Freudová, 1895–1982) snažili popsat způsoby obrany biopsychické integrity osobnosti v situacích ohrožení a konfliktu. Pojetí obranných mechanismů se v různých psychologických školách (freudismus, neofreudismus, ostatní hlubinné směry, behaviorismus) značně liší. V původním pojetí šlo o označení psychických postojů, chránících svou dynamikou osobnost jedince před destruktivitou pudových a silně afektivních hnutí. Svébytná složka osobnosti promítající se do sféry prožívání prostřednictvím procesů, udržujících duševní rovnováhu člověka psychickou minimalizací hlubinně determinovaných „hrozeb“ a umožňujících lepší kontrolu, usměrňování a odreagování vnitřních, často vzájemně konfliktních psychických sil. Součást (resp. synonymum) jáských mechanismů. Obranné mechanismy, jejichž hlavní funkcí je zachovat celistvost (konzistenci) „já“ v rovině sebeprožívání, mohou být uvedeny do chodu působením úzkosti vznikající pod tlakem pudových nároků, působením úzkosti vznikající pod tlakem „špatného svědomí“ (obrany proti morálním hrozbám souvisejícím s pocitem viny a výčitkami svědomí) nebo působením tlaku reálně existujících hrozeb týkajících se integrity osobnosti jedince. Ve svých důsledcích chrání obranné mechanismy člověka před neurotickými (resp. psychotickými) příznaky, jež jsou projevem selhání či špatné funkce obranných mechanismů. Psychologie rozlišuje deset hlavních obranných mechanismů, bránících rozvoji základních destruktivně afektivních procesů (úzkost, strach, hnus, odpor, stud a pocit viny): regresi (návrat k vývojově starším formám psychického projevu, například náhrada slov pláčem v průběhu sociální komunikace), vytěsnění (odsun nepříjemných psychických obsahů mimo dosah vědomí), izolaci (oddělení psychického obsahu od jeho citového doprovodu), projekci (neuvědomované promítání psychických obsahů do vnějších objektů nebo tzv. projektivních artefaktů, jako například snů, řeči, výtvorů), introjekci (proces protikladný projekci, jímž si jedinec přisuzuje vlastnosti, které mu evidentně scházejí), popření (kategorická negace evidentních psychických obsahů, například ve vyjádřeni typu „nikdy jsem nezalhal“), sublimaci (přenesení pudových požadavků do společensky přijatelných forem), obrácení proti sobě (nasměrování libidinózních pohnutek proti vlastnímu „já“, typické pro uvolnění agresivity – extrémním případem je sebevražda), odčinění (setrvalý sklon odčinit „zlé“, manifestovaný jako ekvivalent činů motivovaných snahou po nápravě eticky nesprávného jednání různými způsoby) a tzv. reakční útvar či reaktivní formaci (obrana spočívající ve vytvoření činnostního protikladu k původnímu pudovému impulsu – například proti puzení být nečistý lze vybudovat sklon k úzkostnému a přehnanému dodržování čistoty).