odpor
Psychologie
Psychologie, psychiatrie, a) citový postoj k předmětu, osobě nebo situaci, charakterizovaný impulsem uniknout, odmítnout či nesouhlasit, být v opozici; součást celkové strategie chování zahrnující faktory nechuti, nesouhlasu a tendence odvrátit se; negativní forma přitažlivosti; b) synonymum rebelie; c) v hlubinné psychologii výraz obranných mechanismů, jejichž prostřednictvím se člověk brání nepřijatelným (pro jedince nepříjemným, konfliktním) skutečnostem; d) v psychoterapii označení emocionálního stavu, který se u nemocného objevuje po bezprostřední konfrontaci se subjektivně nepřijatelnými skutečnostmi, hypotetický soubor všech psychických sil, bránících náhledu nemocného ve smyslu porozumění vzniku psychogenní poruchy. Odpor jako odmítnutí účasti v terapeutickém procesu je motivován snahou setrvat v nemoci, má-li jedinec z tohoto setrvání subjektivní užitek (například jako objekt pozornosti okolí).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
17. 8. 2006
Autor: -red-