neoklasická škola

Ekonomie, historie, neoklasicismus je široký, neobvykle heterogenní, směr ekonomické teorie, navazující zčásti na britského ekonoma J. S. Milla, avšak budující hlavně na nových teoriích mezního užitku a mezní produktivity. Těžištěm zkoumání je buď rovnováha izolovaného trhu (teorie dílčí rovnováhy) nebo mikroekonomicky pojatého hospodářství jako celku (teorie celkové rovnováhy); ve vývoji neoklasicismu je třeba rozlišovat období před vznikem keynesiánství a po něm. Jeho průkopníky byli rakouský ekonom C. Menger, britský ekonom W. S. Jevons, Francouz L. Walras a v USA J. B. Clark, na zformování jeho předkeynesiánské verze se podílela hlavně národohospodářská škola cambridžská (zejména A. Marshall) a lausannská (L. Walras a V. Pareto), dále ji rozvinuli Marshallův pokračovatel A. C. Pigou a švédský ekonom K. Wicksell. Na vznik opozice v podobě keynesiánství reagoval neoklasicismus hlavně modifikací svého původního základního modelu (na které se podílel hlavně A. C. Pigou), dalším rozvojem teorie celkové rovnováhy (J. R. Hicks), zformováním neoliberalismu (F. A. Hayek, L. Mises), dalším rozpracováním produkčních funkcí (v kontextu neoklasické teorie ekonomického růstu) a kvantitativní teorie peněz (v kontextu monetarismu – dnes nejexponovanější odnože neoklasicismu) má svou verzi i v současné orientaci ekonomické teorie na stranu nabídky (teorie strany nabídky). Neoklasicismus se liší od druhého hlavního směru moderní ekonomická teorie – keynesiánství – zejména v tom, že nesouhlasí s názorem, že hospodářství není samo o sobě schopno automatické samoregulace, a zdůvodňuje a žádá co největší omezení jeho státně monopolní regulace.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: rakouská škola národohospodářská, zákon klesajících výnosů.