keynesismus

[Kejnesizmus] keynesiánství – ekonomie, soustava ekonomických názorů a na nich založené hospodářské opatření hospodářských opatření uplatňovaných státem vyplývajících z Keynesových teorií. Vznikl ve 30. letech 20. století, v období světové hospodářské krize z nadvýroby, která většinu států přiměla k uplatnění státních zásahů do ekonomiky. J. M. Keynes

byl jedním z prvních ekonomů, kteří si uvědomili možné sociální a politické důsledky nezaměstnanosti pro společnost a proto se snažili vypracovat program regulace nezaměstnanosti. Oproti neoklasickému směru ekonomiky uplatnil tzv. makroekonomický přístup, spočívající ve zkoumání hospodářského systému jako celku. Soustředil se na hlavní problém – rozbor faktorů určujících úroveň a dynamiku národních důchodu, které zkoumal z hlediska vytváření tzv. efektivní poptávky. V mezích existujících výrobních sil je podle Keynese celková výše zaměstnanosti, a tedy výroba i důchodu, dána vzájemným vztahem nabídky a poptávky. Stručný obsah Keynesova modelu lze formulovat takto: národní důchod je funkcí určitého objemu zaměstnanosti, která závisí na vztahu mezi funkcí celkové nabídky a funkcí celkové poptávky; protože funkce celkové nabídky závisí na fyzických podmínkách výroby, pro výši zaměstnanosti je rozhodující funkce celkové poptávky. Z toho vyplývá možnost nezaměstnanosti, krizí a jiných poruch v ekonomice, které je třeba řešit pomocí zásahů státu. Charakteristickým rysem keynesismu je snaha o psychologický výklad některých ekonomických jevů; například vývoj efektivní poptávky je podle Keynese určován základním „psychologickým zákonem“, podle něhož s růstem důchodu spotřeba sice roste, ale tempo jejího růstu je pomalejší než tempo růstu důchodu. Keynes zavádí pojmy jako sklon ke spotřebě a sklon k úsporám, preference likvidity

ap., které mají v keynesismu velký význam při odůvodňování účinku investic na tvorbu důchodu při návrzích na regulaci peněžního oběhu a dalších státních zásahů. Známý je investiční multiplikátor, ukazatel vyjadřující kvantitativní vztah mezi přírůstkem investic a jemu odpovídajícím zvýšením důchodu. Keynesismus ukázal, že mechanismus soudobého hospodářství nemůže nadále spočívat na volné konkurenci. Doporučoval jako hlavní formy státních zásahů regulaci podnikatelské činnosti zvyšováním nebo snižováním úrokové míry, ovlivňování množství peněz v oběhu určováním diskontních sazeb, operacemi na volném trhu a kontrolou bankovních rezerv, dále uskutečňování státních investic v oblastech nedostatečně rentabilních pro soukromé podnikání – v oblasti veřejných prací a nevýrobních fondů, které jsou z hlediska rozšiřování zaměstnanosti velmi vhodné, neboť nevyvolávají růst výrobních kapacit a zvýšení nabídky zboží. Keynes doporučoval i určitou regulaci v oblasti důchodů – mírné přerozdělení národního důchodu v neprospěch rentiérů. Chtěl vytvořit teorii, která by naznačila hlavní směry a možnosti zasahování státu do ekonomiky. K nejvýznamějším stoupencům a následovníkům Keynese v politické ekonomii patří J. Robinsonová

, W. H. Beveridge

, R. F. Harrod

a Američané A. H. Hansen

a A. P. Lerner. Stoupenci keynesismu tvoří dva základní směry: a) praví keynesovci, kteří kladou důraz na nepřímé státní zásahy, jež se snaží usměrnit ve prospěch nejsilnějších skupin monopolního kapitálu, zejména pomocí regulace peněžního oběhu, inflace, popřípadě progresívními daněmi, státními investicemi ap. b) leví keynesovci, s levicovou radikální interpretací Keynese, k nimž patří J. Robinsonové, P. Sraffa, L. Pasinetti aj., kteři prosazují využití přebytečného kapitálu v oblasti státních výdajů na sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství ap. a zároveň navazují na tradice Ricardových

názorů v teorii hodnoty a tvorby cen.