teorie ekonomického růstu
Ekonomie
Ekonomie, zkoumání ekonomických souvislostí mezi zdroji, respektive činiteli růstu společenské výroby a jejich vlivem na absolutní a relativní přírůstky výroby (produkce). Podmínkou hospodářského růstu je, aby docházelo ke zvyšování národního důchodu na obyvatele. Z toho vyplývá, že tempo růstu národního důchodu musí být vyšší než tempo růstu obyvatel. Veličina národního důchodu patři k relativně nejkomplexnějším ukazatelům stupně ekonomické vyspělosti dané země. Při porovnáváni hospodářské úrovně se národní důchod obvykle přepočítává na 1 obyv. Tempem růstu nějaké veličiny se rozumí relativní přírůstek této veličiny. Označí-li se národní důchod D, pak pro jeho tempo růstu platí, že: rD= Dt-Dt-1/Dt-1 = δDt/Dt-1. Zpravidla se rozlišují faktory růstu národního důchodu na přímé, nepřímé a neinvestiční. Přímé faktory růstu: vynaložená lidská práce, produktivita práce, úspory na spotřebě výrobních prostředků. Nepřímé faktory růstu: výrobní fondy (zejména základní výrobní fondy), efektivnost výrobních fondů (zejména základních); přírodní zdroje, efektivnost (výtěžnost) přírodních zdrojů. Neinvestiční faktory růstu: zručnost a kvalifikace pracujících, úroveň organizace práce, zdokonalení systému plánování a řízení, působení nadstavbových prvků. Tato klasifikace vychází ze zprostředkovanosti vlivu jednotlivých faktorů na objem produkce. Sociálně ekonomická forma spojení věcných a osobních činitelů výroby odlišuje i různé teorie ekonomického růstu (marxistické, keynesiánské, historicko-sociologické, neoklasické).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
7. 8. 2006
Autor: -red-
Odkazující hesla: neoklasická škola.