napoleonské války

Války mezi Francii a dalšími evropskými státy v období Napoleonova

konzulátu a císařství. Byly důsledkem expanzívní politiky francouzské velkoburžoazie a její rivality s hospodářsky silnější Británií. Napoleonské války byly rovněž podněcovány antagonismem mezi Francií a evropskými feudálními mocnostmi (Rakousko, Prusko, Rusko) a militaristickou politikou Napoleona I., který si pomocí velké armády udržoval diktátorskou moc ve Francii. V počátečním období napoleonských válek se ještě projevovaly vlivy francouzské buržoazní revoluce (otřesení feudálního systému v Evropě, sekularizace

církevního majetku, rozvoj průmyslové výroby, zaváděni zákoníku Code civil v řadě zemí), po velkých vojenských úspěších napoleonských vojsk však zcela převládla dobyvačná orientace Francie a její snaha podřídit si celou Evropu. Napoleon I. ani po rozbití 2., 3. a 4. protifrancouzské koalice nedosáhl svého hlavního cíle – porazit a ekonomicky oslabit Velkou Británii. Války a politika anexí naopak vyvolaly široké národněosvobozenecké hnutí, které napoleonskou Francii oslabilo (Pyrenejský poloostrov od roku 1808) a přispělo k porážce napoleonských vojsk (Rusko v roce 1812, boje ve Španělsku a v Německu). Porážka napoleonské Francie vedla ve větší části Evropy k dočasné obnově reakčních feudálních režimů a k nastolení systému Svaté aliance

.