koncil

Náboženství

[Latina], shromáždění nejvyššího duchovenstva (kléru). Tradice koncilů vycházela ze synod raně křesťanského období (nejstarší tzv. jeruzalémský koncil kolem roku 50 n.l.). Z iniciativy římských (byzantských) císařů byly organizovány všeobecné (ekumenické) církevní koncily. Císařové jim předsedali a dodávali jejich rozhodnutím status státních zákonů. Na ekumenických koncilech (katolická církev jich uznává 21) se schvalovaly systémy křesťanské věrouky a kultu, formovaly se kanonické normy a liturgická pravidla, hodnotily se různé teologické koncepce, určovaly se způsoby boje proti herezi uvnitř církve i proti masovým projevům kacířství. První ekumenický koncil, nicejský (roku 325), přijal první úpravu vyznání víry, odsoudil arianismus jako kacířský směr, určil termín svěcení Velké noci (velikonoc), vypracoval 20 kánonů včetně výsad alexandrijského, římského, antiochejského a jeruzalémského arcibiskupa. Druhý ekumenický koncil, cařihradský (roku 381), byl svolán zejména k upřesnění nicejského vyznání víry a k rozvinutí boje proti heretismu, ariánství a některých dalších „odpadlých“ směrů. Na koncilu byla vypracována formulace trojjedinosti boha, bylo kanonizováno vyznání víry a potvrzeno pravidlo, podle něhož cařihradskému patriarchovi patří výsadní úcta ihned po biskupovi římskému a přede všemi ostatními biskupy. Třetí ekumenický koncil, efezský (v roce 431), probíhal v období zostřeného boje křesťanských církví o prvenství. Koncil odsoudil nestoriánství a uznal Pannu Marii za bohorodičku. V roce 449 byl svolán do Efezu nový koncil, na kterém alexandrijský patriarcha přinutil církev uznat monofyzitismus ("násilnický koncil“). Čtvrtý ekumenický koncil, chalcedonský (roku 451), odsoudil monofyzitismus alexandrijské teologické školy a antiochejské nestoriánství, uznal prvenství cařihradského patriarchy v křesťanství. Potvrdil tezi o Ježíši Kristovi jako skutečném bohu a skutečném člověku, o bohu otci jedné podstaty představující dvě přirozenosti, ale pouze jednu hypostázu (substanci). Monofyzitismus odmítl uznat tuto tezi a jako reakci na tento fakt vytvořil samostatnou církev. Pátý ekumenický koncil, II. cařihradský (v roce 553), bylo svolán ke schválení ediktu císaře Justiniána I., odsuzujícího teology neuznávající tezi o Kristu jako bohočlověku a o Marii jako bohorodičce, odmítajícího rozhodnutí chalcedonského koncilu a podporujícího nestoriánství. Za kacířské bylo prohlášeno učení Origenovo. Šestý ekumenický koncil, III. cařihradský (v letech 680-681), odsoudil jako kacířství monofyzitismus, obnovil mír s papežstvím, narušený v polovině 7. století uvězněním a vyhnanstvím papeže Martina na příkaz byzantského císaře. Roku 692 byl svolán do Cařihradu koncil nazvaný Quinisexta (pátošestý), který doplňoval rozhodnutí koncilu pátého a šestého. Sedmý ekumenický koncil, II. nicejský (roku 787), odsoudil obrazoborectví a potvrdil rozhodnutí o uctívání obrazů a kříže. V letech 869-870 proběhl IV. cařihradský koncil, na kterém se projevily ostré rozpory mezi západní a východní křesťanskou církví. Jeho rozhodnutí namířená proti církevní politice cařihradského patriarchy zrušil V. cařihradský koncil (v letech 879-880). Katolicismus a pravoslaví hodnotí IV. cařihradský koncil různě: katolicismus jej uznává jako 8. ekumenický koncil, pravoslaví jej neuznává. Po rozdělení církví v 11. století svolávala ekumenické koncily prakticky již jen katolická církev. Ve 12. století se konal devátý, desátý a jedenáctý ekumenický koncil, I., II. a III. lateránský (v letech 1123, 1138-1139, 1179). Tyto koncily se zabývaly zejména vztahy církve k světské moci a bojem proti kacířství. Ve 13. století se konal dvanáctý, třináctý a čtrnáctý ekumenický koncil: IV . lateránský (v roce 1215), I. lyonský (roku 1245) a II. lyonský (v roce 1274). Patnáctý ekumenický koncil, viennský (v letech 1311-1312), je známý tvrdými rozhodnutími o pronásledování valdenských a jiných kacířů. Na období schizmatu reagovalo tzv. konciliární hnutí, ideově vedené pařížskou univerzitou. Šestnáctý ekumenický koncil, kostnický, který začal roku 1414, přijal dekrety o reformě církve, podle kterých se koncil staly stálou institucí kontrolující činnost papežské moci, a uzákonil postup a termíny svolávání ekumenických koncilů. Koncil odsoudil jako kacíře J. Husa a Jeronýma Pražského. Sedmnáctý ekumenický koncil, basilejsko-florentský, měnil místo svého zasedání od roku 1431 do 1449. Formuloval dohodu o sjednocení katolické a pravoslavné církve (florentská unie uzavřená 1439, odmítnutá ruskou pravoslavnou církví i světskou mocí a roku 1443 odsouzená jeruzalémským pravoslavným koncilem) a dohodl s husity kompaktáta. Osmnáctý ekumenický koncil, V. lateránský (v letech 1512-1517), vedl k ukončení konciliárního hnutí. Devatenáctý ekumenický koncil, tridentský (v období 1545-1563), se sešel v období rozmachu reformace na nátlak císaře Karla V. Věnoval se reformě katolické církve, přijal řadu závěrů a dogmat (o dědičném hříchu, očistci, o prioritě papežské moci před autoritou koncilu), které vedly k upevnění pozic katolicismu. V rozhodnutích koncilu byly dány do klatby hlavní teze protestantismu a bylo sestaveno tzv. tridentské vyznání víry (text církevní přísahy). Dvacátý ekumenický koncil, I. vatikánský (v letech 1869-1870), vyhlásil dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry. Dvacátý prvý ekumenický koncil, II. vatikánský (v letech 1962-1964), se konal v duchu aggiornamenta. Přijal rozhodnutí o reformě liturgie, o ekumenismu, misionářství, o zvýšení úlohy biskupství, o reformě papežské kurie a o úlohách církve v současném světě.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 8. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: 1. vatikánský koncil, 2. vatikánský koncil, Alexandr III., arianismus, episkopalismus, Martin V., nestoriánství, papež, papežství, tradice posvátná, Trojice boží, Vienne.