koncil

[Latina], shromáždění nejvyššího duchovenstva (kléru). Tradice koncilů vycházela ze synod raně křesťanského období (nejstarší tzv. jeruzalémský koncil kolem roku 50 n.l.). Z iniciativy římských (byzantských) císařů byly organizovány všeobecné (ekumenické) církevní koncily. Císařové jim předsedali a dodávali jejich rozhodnutím status státních zákonů. Na ekumenických koncilech (katolická církev jich uznává 21) se schvalovaly systémy křesťanské věrouky a kultu, formovaly se kanonické normy a liturgická pravidla, hodnotily se různé teologické koncepce, určovaly se způsoby boje proti herezi

uvnitř církve i proti masovým projevům kacířství

. První ekumenický koncil, nicejský (roku 325), přijal první úpravu vyznání víry, odsoudil arianismus

jako kacířský směr, určil termín svěcení Velké noci (velikonoc), vypracoval 20 kánonů

včetně výsad alexandrijského, římského, antiochejského a jeruzalémského arcibiskupa

. Druhý ekumenický koncil, cařihradský (roku 381), byl svolán zejména k upřesnění nicejského vyznání víry a k rozvinutí boje proti heretismu, ariánství a některých dalších „odpadlých“ směrů. Na koncilu byla vypracována formulace trojjedinosti boha

, bylo kanonizováno vyznání víry a potvrzeno pravidlo, podle něhož cařihradskému patriarchovi patří výsadní úcta ihned po biskupovi římskému a přede všemi ostatními biskupy. Třetí ekumenický koncil, efezský (v roce 431), probíhal v období zostřeného boje křesťanských církví o prvenství. Koncil odsoudil nestoriánství

a uznal Pannu Marii za bohorodičku. V roce 449 byl svolán do Efezu nový koncil, na kterém alexandrijský patriarcha přinutil církev uznat monofyzitismus

("násilnický koncil“). Čtvrtý ekumenický koncil, chalcedonský (roku 451), odsoudil monofyzitismus alexandrijské teologické školy a antiochejské nestoriánství, uznal prvenství cařihradského patriarchy v křesťanství. Potvrdil tezi o Ježíši Kristovi jako skutečném bohu a skutečném člověku, o bohu otci jedné podstaty představující dvě přirozenosti, ale pouze jednu hypostázu (substanci). Monofyzitismus odmítl uznat tuto tezi a jako reakci na tento fakt vytvořil samostatnou církev. Pátý ekumenický koncil, II. cařihradský (v roce 553), bylo svolán ke schválení ediktu císaře Justiniána I.

, odsuzujícího teology neuznávající tezi o Kristu jako bohočlověku a o Marii jako bohorodičce, odmítajícího rozhodnutí chalcedonského koncilu a podporujícího nestoriánství. Za kacířské bylo prohlášeno učení Origenovo. Šestý ekumenický koncil, III. cařihradský (v letech 680-681), odsoudil jako kacířství monofyzitismus, obnovil mír s papežstvím

, narušený v polovině 7. století uvězněním a vyhnanstvím papeže Martina na příkaz byzantského císaře. Roku 692 byl svolán do Cařihradu koncil nazvaný Quinisexta (pátošestý), který doplňoval rozhodnutí koncilu pátého a šestého. Sedmý ekumenický koncil, II. nicejský (roku 787), odsoudil obrazoborectví a potvrdil rozhodnutí o uctívání obrazů a kříže. V letech 869-870 proběhl IV. cařihradský koncil, na kterém se projevily ostré rozpory mezi západní a východní křesťanskou církví. Jeho rozhodnutí namířená proti církevní politice cařihradského patriarchy zrušil V. cařihradský koncil (v letech 879-880). Katolicismus

a pravoslaví hodnotí IV. cařihradský koncil různě: katolicismus jej uznává jako 8. ekumenický koncil, pravoslaví jej neuznává. Po rozdělení církví v 11. století svolávala ekumenické koncily prakticky již jen katolická církev. Ve 12. století se konal devátý, desátý a jedenáctý ekumenický koncil, I., II. a III. lateránský (v letech 1123, 1138-1139, 1179). Tyto koncily se zabývaly zejména vztahy církve k světské moci a bojem proti kacířství. Ve 13. století se konal dvanáctý, třináctý a čtrnáctý ekumenický koncil: IV . lateránský (v roce 1215), I. lyonský (roku 1245) a II. lyonský (v roce 1274). Patnáctý ekumenický koncil, viennský (v letech 1311-1312), je známý tvrdými rozhodnutími o pronásledování valdenských a jiných kacířů. Na období schizmatu

reagovalo tzv. konciliární hnutí, ideově vedené pařížskou univerzitou. Šestnáctý ekumenický koncil, kostnický, který začal roku 1414, přijal dekrety o reformě církve, podle kterých se koncil staly stálou institucí kontrolující činnost papežské moci, a uzákonil postup a termíny svolávání ekumenických koncilů. Koncil odsoudil jako kacíře J. Husa

a Jeronýma Pražského

. Sedmnáctý ekumenický koncil, basilejsko-florentský, měnil místo svého zasedání od roku 1431 do 1449. Formuloval dohodu o sjednocení katolické a pravoslavné církve (florentská unie uzavřená 1439, odmítnutá ruskou pravoslavnou církví i světskou mocí a roku 1443 odsouzená jeruzalémským pravoslavným koncilem) a dohodl s husity kompaktáta. Osmnáctý ekumenický koncil, V. lateránský (v letech 1512-1517), vedl k ukončení konciliárního hnutí. Devatenáctý ekumenický koncil, tridentský (v období 1545-1563), se sešel v období rozmachu reformace na nátlak císaře Karla V

. Věnoval se reformě katolické církve, přijal řadu závěrů a dogmat (o dědičném hříchu, očistci, o prioritě papežské moci před autoritou koncilu), které vedly k upevnění pozic katolicismu. V rozhodnutích koncilu byly dány do klatby hlavní teze protestantismu a bylo sestaveno tzv. tridentské vyznání víry (text církevní přísahy). Dvacátý ekumenický koncil, I. vatikánský

(v letech 1869-1870), vyhlásil dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry. Dvacátý prvý ekumenický koncil, II. vatikánský

(v letech 1962-1964), se konal v duchu aggiornamenta

. Přijal rozhodnutí o reformě liturgie

, o ekumenismu, misionářství, o zvýšení úlohy biskupství, o reformě papežské kurie a o úlohách církve v současném světě.