papežství

Náboženství

Náboženské centrum katolické církve v čele s papežem. Podle církevní věrouky je papež zástupcem Ježíše Krista na zemi a má v rámci katolické církve nejvyšší autoritu. Papežství se formovalo od raného křesťanství jako biskupství města Říma s výjimečnou autoritou. Za jeho zakladatele je pokládán apoštol Petr, který do Říma přesídlil kolem roku 42 z Jeruzaléma a Antiocheie. Od něho do současnosti se počítá 266 papežů a 43 protipapežů. Z papežských majetků v Římě a Latiu se vytvářely základy papežského státu (též církevní stát). O papežský úřad sváděly od raného středověku až do 18. století boj přední římské a italské šlechtické rody. Do voleb často zasahovali svými kandidáty panovníci různých mocností. V 8. století se papežství orientovalo na podporu expanzívní franské říše. Papežové umožnili nástup dynastie Karlovců, její ovládnutí Itálie a za odměnu získali Pipinovou donací roku 756 svrchované panství v Římě a ve střední Itálii. Roku 800 papežové podpořili obnovení titulu římského císařství pro franské a roku 962 pro německé krále. V důsledku odchylného vývoje západního a východního křesťanství (od 6. století, rozkol od 11. století) si papežství udrželo autoritu především v oblastech západního křesťanství. Vystupovalo přitom energicky proti místním liturgickým odchylkám (severní Itálie, Velká Morava, Irsko, španělské země) a vytvářelo pro západní křesťanství jednotnou římskou liturgii a římské kanonické právo. Na podporu papežství vystupovaly mnišské řády (od 10. století clunyjské hnutí u benediktýnů, od 12. století cisterciáci) a středověké koncily (zejména 1.–3. lateránský). Na rozdíl od patriarchátů východních křesťanských církví se papežství stalo nezávislým a nadnárodním náboženským politickým centrem. O nezávislé postavení církve (boj o investituru) a zároveň o nadřazenost papežství nad světskou moci sváděli papežové od 2. poloviny 11. do poloviny 13 století boj s římskoněmeckými císaři a zasahovali i do záležitostí jiných států (podpora Thomase Becketa v Anglii, biskupa Stanislava v Krakově, biskupa Ondřeje proti Přemyslu I. Otakarovi v Čechách). Ve 13. století získalo papežství bezprostřední vliv na celou katolickou církev a upevnilo svou prestiž ve feud. Evropě (roku 1302 bula Unam sanctam). Zároveň se vytvořil rozsáhlý centrální aparát (kurie) a rozmohl se fiskální systém. Proti ohromnému bohatství papežství a jeho kupčení s církevními úřady (simonie) se rozšířila zejména od 14. století v celé Evropě vlna kritiky, vrcholící za velkého schizmatu (J. Hus). Pokles autority papežství vedl k rozvoji konciliárního hnutí, jehož představitelé na počátku 15. století usilovali o podřízení papeže pravidelně svolávanému koncilu. Tohoto cíle (podporovaného pařížskou univerzitou) nebylo dosaženo. V průběhu 15. století dosáhlo papežství v renesanční Itálii znovuupevnění své moci (faktická výstavba církevního státu) a stalo se za reformace organizačním centrem katolicismu. V období postupného rozvoje kapitalistických vztahů (od 17. století) si papežství upevnilo svou autoritu a politický a diplomatický vliv, ale vystupovalo na straně konzervativních sil. Stalo se proto terčem ostré kritiky i v katolických buržoazních státech (Francie od 18., Itálie od 19. století). Roku 1870 zanikl papežský stát (v roce 1929 byl zřízen z jeho zbytků stát Vatikán). Od sklonku 19. století se papežství sbližovalo s kapitalistickým zřízením a věnovalo značnou pozornost i jeho sociálním problémům (encykliky: 1891 Rerum novarum, 1931 Quadragesimo anno). Na přelomu 50. a 60. let 20. století nastoupilo za papeže Jana XXIII. kurs aggiornamenta a svolalo II. vatikánský koncil. Za papeže Jana Pavla II. papežství rozšiřovalo svou autoritu v rámci ekumenického hnutí a docházelo také ke sbližování s dalšími náboženstvími.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 2. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: koncil, Utrechtská církev.